Společenský vývoj v České republice přinesl nový fenomén: Mezi rozvádějícími se manžely a rozcházejícími se páry je stále více takových, jejichž společné dítě nebo děti ještě nedosáhly ani školního věku.

Sklon uhýbat před nepříjemnými skutečnostmi a vytvářet si raději o sobě, o druhých a o světě iluze je starý jako lidstvo samo. Když čelíme bolavým pravdám a nemáme dost odvahy nebo síly se s nimi konfrontovat, saháme k osvědčeným prostředkům: zlehčujeme, vytěsňujeme, popíráme nebo dokonce vysloveně manipulujeme, tajíme a lžeme. Pokud se tak děje v životě jednotlivce v jeho osobní situaci, je to destruktivní, ale dotyčný tím komplikuje život především sám sobě. Jakmile se tak děje v rámci rodiny, kdy (pra)rodiče a příbuzní předávají modely nefunkční komunikace dětem, vzniká poškozující mezigenerační přenos, který narušuje jak individuální životy, tak rodinnou pospolitost. Čím více strachu z integrace problematických skutečností máme, tím více energie potřebujeme pro zachovávání jejich tabu a pro skrývání jejich patologie. Tím menší je ovšem i pravděpodobnost, že dojdeme pocitu skutečného štěstí a životního smyslu.

Zamyšlení nad dokumentem Jany Počtové a nad stavem současné (ne)rodiny