pátek, 31 leden 2020 14:20

Labusová Eva: Rozvody párů s malými dětmi

Napsal(a)

Společenský vývoj v České republice přinesl nový fenomén: Mezi rozvádějícími se manžely a rozcházejícími se páry je stále více takových, jejichž společné dítě nebo děti ještě nedosáhly ani školního věku.

 

"Je to, jako by ptačí rodiče ztratili instinkt pečovat o potřeby mláďat v čase, kdy dosud neopeřená a zcela závislá ptáčata čekají v hnízdě na potravu," vybavuje se mi trefné shrnutí jedné ze starších kolegyň rodinných terapeutek s tím, že ve své dřívější praxi, v době ještě před politickým převratem, podobné situace řešila výjimečně. Jako by tehdy rodiče měli víc odpovědnosti i ohleduplnosti a s rozvodem častěji čekali na dobu, kdy děti budou rozumově natolik vyspělé, že rozpad rodiny lépe přijmou. (Ačkoliv o "vhodném" věku dětí na rozvod se vedou mezi odborníky i laiky bouřlivé debaty, a spíše se zdá, že takový neexistuje, o čemž svědčí fakt, že rozvod rodičů může vnitřní jistotu nadlouho odebrat i dětem dávno dospělým.) V každém případě je na místě otázka, čím to je, že dnes tolik rodičů malých dětí hledá už při prvních svých hlubších partnerských krizích řešení rovnou v rozvodu?

V České republice, pokud vím, dosud výzkum na podobné téma proveden nebyl, ale např. někdejší německá studie[1], nazvaná "Z milenců rodiče" ("Paare werden Eltern", LBS Familien-Studie, Opladen 2002) prokázala, že jedním z nejzásadnějších důvodů pro rychlý rozpad vztahů po narození dítěte nebo dětí je situace, kdy se čerství rodiče po předchozích mileneckých letech rovnosti a rovnoprávnosti, v nichž mohli oba bez omezení realizovat své pracovní i volnočasové aktivity, ocitají v rolích, jež jsou jim sice diktovány letitými společenskými stereotypy i vzory rodičů, v nichž oni sami už neumějí ani nechtějí žít.

Ženy se po porodu ocitají pod náporem péče o dítě, kterou ne vždy zvládají. Připadají si společensky izolovány, mateřství jako takové je nenaplňuje nebo ho prožívají s velkými obtížemi. Muži zase cítí zvýšený tlak na své pracovního úsilí, aby novou rodinu ekonomicky zajistili. Obě pohlaví navíc mívají silný pocit, že jejich snažení není jejich protějškem patřičně oceňováno. Svůj negativní vliv odvádí finanční nejistota. Kromě pocitu přetížení a nespokojenosti s rozdělením rolí a poklesem životní úrovně se dostavují pochybnosti, zda rodičovstvím pár nepřecenil své možnosti a síly (otázku “Proč nám někdo neřekl, že to dítě dá tolik práce?“, slýchám v poradně pravidelně). A podobně i zklamání z chování partnera a nenaplnění původních (naivních?) představ o partnerském vztahu rychle vede k ochladnutí původní lásky.

 

Chatrné základy, na kterých stojí partnerský vztah

Pojďme se na potenciální rozvodové důvody podívat zevrubněji. Ukazuje se, že vůbec největší vliv mají představy a hodnoty, s nimiž pár do dlouhodobého vztahu vstupuje. Ty totiž do značné míry předurčují jeho budoucnost. Kdo vstupuje do partnerství či manželství s očekáváním, že dlouhodobě uspokojivý vztah teprve čeká na své vytvoření v duchu slibu "v dobrém i zlém, dokud nás smrt nerozdělí" a pro koho znamená identita plnění takového slibu více než identita proměnlivosti pocitů, ten čelí krizím obvykle odolněji než ten, kdo vyznává především právo na vlastní uspokojení a individualitu, což se nezřídka projevuje i odmítáním formálního uzavření manželství, resp. možností rychlého útěku z něj, pokud by začalo vyžadovat příliš mnoho práce na vztahu či vývoji zúčastněných.

Oslabující je jistě i to, jak malou pozornost dnes mnozí věnují samotnému výběru životního partnera. Ze sociologických pramenů[2] vyplývá, že před vstupem do manželství více současníků řeší materiální, a nikoliv vztahové podmínky. Muži a ženy dávající přednost životu v manželství ve srovnání s těmi preferujícími život bez sňatku často považují za důležitější vlastnosti, jež jsou tradičně s celoživotním manželstvím spojovány, a tedy odpovědnost, smysl pro rodinný život, vztah k dětem, spolehlivost. Naopak ti, kteří preferují osobní svobodu a prosperitu, akcentují dobré materiální zajištění, vzdělání a atraktivní vzhled protějšku, a tedy vlastnosti, které jsou z hlediska fungování dlouhodobého vztahu spíše druhořadé. Ženy v druhém typu párů jsou častěji zdrženlivější k mateřství, muži zase častěji odmítají roli tradičního živitele rodiny a dávají přednost ženě samostatně materiálně zajištěné.

 

Iluze a nereálná očekávání

Mnoho párů dnes vstupuje do rodičovství s naivními představami o tom, co to vlastně obnáší. Předem netuší, jak daleko má péče o dítě do idylek z reklam na rodinné výrobky nebo letáků pojišťoven. Malé děti nejsou stále usměvavé. Stojí spoustu času, pozornosti, energie i peněz. Omezují rozlet v soukromých zájmech i osobní svobodu, a to tím spíš, že jejich potřeby jsou vývojově vázané, a tedy neodkladné. Vyžadují oběti a sebezapření. Podstatně také mění dynamiku partnerského vztahu a podrobují ho nemilosrdné zkoušce trpělivosti a odolnosti. Dávají nahlédnout, spojuje-li tento vztah dvě „dost zralé“ bytosti, nebo osoby s nedosycenými vlastními dětskými potřebami v kůžích dospělých těl.

 

Specifické problémy obou pohlaví

Ženám jsem věnovala např. texty Mít či nemít děti[3]  nebo Mateřství - důvod pro krizi identity?[4]. Situaci mužů výstižně shrnul americký lékař a psychoterapeut John W. Travis, považovaný mimochodem za zakladatele hnutí wellness, který to na svém webu[5] vidí zhruba následovně:

Většina současných dospělých mužů v západní společnosti byla v dětství krmena z lahve a podrobena i dalšímu kulturou přijímanému studenému odchovu, jako např. spánku o samotě nebo ponechání sobě při pláči, kdy zkrátka nikdo nevěnoval pozornost neodkladným potřebám kojence, o nichž se před třiceti a více lety ještě mnoho nevědělo. Součástí našeho přežívacího mechanismu se stalo potlačování skutečných pocitů a promítání neuspokojených potřeb do náhražek, například do žen, sportovních aktivit, konzumního způsobu života, workoholismu, alkoholu a dalších závislostí.

My neukotvení muži zvládáme později svá manželství po nějakou dobu docela dobře, zvláště jsme-li opečováváni milující manželkou, ale jakmile porodí naše dítě a náhle obrátí pozornost k novorozenci, ztratíme něco velmi podpůrného. A je to téměř nevyhnutelné, pokud uvážíme, jak náročná je role současných rodičů uvězněných v experimentu, který západní kultura provádí a kterému já říkám likvidace nejužší rodiny.

Oba mladí rodiče jsou vystaveni svému náročnému kojenci, který ale jako kdysi my není už trénován v popírání svých potřeb, a naopak je mu dopřáno sání z prsu, láskyplné chování v náručí, neustálá přítomnost pečovatelské osoby. Jak nám miminko své potřeby dává hlasitě najevo, připomíná nám naše vlastní kdysi potlačené potřeby, což je pro nás (na vědomé či nevědomé úrovni) velmi bolestné. Se vzrůstajícím pocitem zoufalství my muži obvykle saháme k našim navyklým způsobům, jak se bránit – pijeme alkohol, bereme léky, jsme nevěrní, agresivní apod. Tak vzniká situace, za které muži od svých rodin odcházejí. Současné matky sice také často v dětství dostaly mnohem méně péče, než by doopravdy potřebovaly, a trpí podobným nedostatkem vazeb. Mají nicméně možnost zahojit se díky své jedinečné schopnosti biologického pouta s plodem během těhotenství, resp. s dítětem po úspěšném porodu. Zůstane-li muž v takové situaci osamocen a od péče o miminko nebo od svých pocitů oddělen, může to způsobit znovuožití jeho vlastních někdejších nezhojených ran a spustit jeho - často velmi destruktivní - obrany, včetně té, že opustí rodinu, kterou založil[6].

Zbývá dodat, že v České republice je situace o to složitější, že mnohé ženy nevycházejí z porodu posíleny. Pokud absolvují lékařsky vedený porod s množstvím intervencí včetně rutinní epiziotomie (nástřihu hráze), sexuální život páru se na dlouhou dobu ocitá v troskách, což - při přehnaném současném společenském důrazu na sexuální vyžití - mnoha z nich přinese jen další hřebíček do rakve vztahu, zvláště pokud se o problému nemluví. Více o tom v textu Porod jako spouštěč deprese nebo dokonce traumatu[7].

 

Společenské vlivy, oslabená prestiž rodiny

A konečně, problém epidemie rozpadu mladých rodin bezpochyby souvisí také s klesající prestiží instituce manželství a rodiny a s rostoucí tolerancí k rozvodům, takže rodinné soužití v očích mnohých pozbývá přirozené autority i žádoucnosti[8]. Navíc do rodičovství vstupuje generace sama již v mnoha případech pocházející z rodin rozbitých a rozvod vnímající jako normu.

Z manželství a rodičovství se tak stávají projekty svého druhu. Pro někoho krátkodobé a spíše experimentální, pro jiného celoživotní a s důrazem na osobní rozvoj zúčastněných.

Ať už jsou trendy doby jakékoliv, nepřestává platit, že manželská či partnerská láska v dětech přesahuje sebe samu a ochranou zájmů dětí alespoň v čase jejich senzitivních vývojových fází napomáhá vizi nadějnější budoucnost lidské společnosti jako celku. Zkušenosti a výsledky výzkumů z oblasti neurobiologie, psychologie, sociologie, etiky, pedagogiky a dalších oborů[9] nás opakovaně přesvědčují o tom, že pro bezpečný vývoj dítěte dosud nikdo nic spolehlivějšího než stabilní láskyplné rodinné prostředí nevymyslel. Zkušenost bohužel ukazuje, že velké množství současných děti takové podmínky pro svůj vývoj nemá.

 

Původní verze tohoto textu vyšla ve čtvrtletníku Osobní rozvoj na jaře 2013. Aktualizováno v lednu 2020.

 

 www.evalabusova.cz

 


[2] Možný, Ivo. Rodina a společnost, Praha: Slon 2006.

Sullerottová, Evelyne. Krize rodiny. Praha: Karolinum. 1998.

[5] https://www.thewellspring.com

[6] Situaci českých mužů byl věnován pořad Hovory o vztazích na ČRo6, hostem byl Martin Jára: http://www.rozhlas.cz/cro6/porady/_porad/1971, 21.10.2012

[9] viz. např. Maté, Gabor. Držte si své děti. Praha: Peoplecomm.2019.

Číst 282 krát Naposledy změněno pátek, 31 leden 2020 14:31
PhDr. Eva Labusová

Věnuje se publicistice a poradenství  v oblastech  rodičovství, výchovy a vztahů. Pořádá semináře pro odborníky i veřejnost. Je vdaná, má tři dospělé dcery. S nejstarší Alžbětou ve spolupráci s nakladatelstvím Triton připravily pro český knižní trh dvě publikace švýcarsko-americké psycholožky Alethy Solterové (www.awareparenting.com), týkající se důležitosti rané interakce matky s dítětem a významu dětského pláče a vzdoru (Moudrost raného dětství, Slzy raného dětství). 
Více na www.evalabusova.cz

Komentáře   

#1 Zdeněk Macek 2020-02-11 17:09
Podnětný článek, díky za něj!
Myslím, že my terapeuti děláme opakovaně chybu, že ze z malého vzorku populace, tedy osob, které nás vyhledají činíme velké závěry. Occamova břitva nabízí jednodušší vysvětlení: dnešní generace mladých rodičů (tedy čtyřicátníci ;) chodí častěji, protože má větší důvěru v terapeutickou pomoc. Je to nadějné a zavazující - umíme to?
Analytické vysvětlení, co se děje v mužské duši při pohledu na krmení vlastního mláděte je elegantní, ale před 30 lety byla mateřská péče v záp. Evropě již zcela pod vlivem rozmazlovací doktríny, takže se domnívám, že i dnešním otcům bylo "dopřáno sání z prsu, láskyplné chování v náručí, neustálá přítomnost pečovatelské osoby". Pokud už bych měl hledat nějakou lineární souvislost, pak ji vidím právě v tom, že dnešní rodiče nebyli námi rodiči v "devadesátkách" otužováni. Po době útlaku a nesvobody jsme chtěli hodně nejen pro sebe, ale také to nejlepší pro naše děti. Rozhodně žádné upírání čehokoli nebo dokonce frustrace!
Takže když pak nemůže ona, může jiná. Když on je necitlivý, obejdu se bez něj.
#2 Ladislava Doležalová 2020-02-21 11:25
Díky za zajímavý článek. Za sebe mám v praxi bohužel velkou zkušenost právě s těmi "chatrnými základy" partnerských vztahů. Bohužel se při práci s páry v krizi velmi často dozvídám, že důvodem, proč se vzali nebo se rozhodli založit rodinu " mít dítě." " Už se to od nás očekávalo..." apod...A velmi často pak následně zjišťují, že je to málo proto společný život málo. Bohužel se pak obtížně hledají i v terapii zdroje páru,které by jim krizi pomohly překonat. Zvláště,když se jim jeví, že rodiči mohou být přeci i po rozvodu.

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit