×

Varování

JUser: :_load: Nelze nahrát uživatele s ID: 355
středa, 14 prosinec 2011 18:54

Lea Brodová: Žena, která sázela stromy

BrodovaportretLea Brodová: Žena, která sázela stromy (Zajímavá kazuistika)

 

V novele o muži, který sázel stromy, popisuje autor člověka, který (poté co mu zemřela žena i syn) odešel žít – někdy před první světovou válkou - sám na salaš. Bylo to v pustém, větrném, vyprahlém, hornatém kraji. Byl málo osídlen a lidé se k sobě nechovali přátelsky – soupeřili o to málo, co kraj poskytoval, mladí odcházeli pryč.

 

Ten muž se rozhodl, že se pokusí kraji vrátit vodu. Aby toho dosáhl, vysadil denně sto pečlivě vybraných žaludů. Pak sázel i bukvice, semena bříz a dalších stromů. Ze sta tisíc sazenic jich přežilo vždy tak asi deset tisíc. Dělal to tak 40 let. I během dvou světových válek. Nikomu o tom neříkal. Úřady myslely, že jde o spontánní obnovu lesa, zakázaly v něm kácet. Do potoků a studní se vrátila voda,  lidé se usidlovali v opuštěných vesnicích, bylo veseleji, lidé se přátelili, kraj ožil.

Madla, která mi dovolila vyprávět svůj příběh, se narodila v r. 1978. Žila ve vyprahlé vztahové krajině. Její rodiče se právě po složitém soužití rozváděli, když ke mně Madla začala (v létě 2002) chodit. Tehdy se „sesypala“, protože se její partner po roce soužití dostal do vězení. (Byl účastníkem složité autonehody a ignoroval opakovaná předvolání od policie.)

Madla od mala zažila, že  s maminkou a sestrou odcházely po rodičovském konfliktu od tatínka k babičce a zase se vracely. Tatínek budoval firmu a nechtěl holky – v roce 1996, když bylo Madle 18, se narodil ještě bratr Hynek, Madla se o něj hodně starala. Sestra Tonka odjela v té době pracovat do USA. Maminka se 3x pokusila o sebevraždu. Madla se upínala k otci, snažila se mu ve všem vyhovět, naučila se dobře anglicky a stala se účetní – pracovala pro otce v jeho firmě. Tatínek se choval vůči Madle nespolehlivě, od ní požadoval bezchybnou práci. Maminka na Madlin vztah s otcem žárlila, mluvila s Madlou o tom, že si myslí, že spolu Madla a otec mají intimní poměr. Madlu kritizovala a vyčítala jí, že je špatná dcera, kritizovala Madle i výběr partnera. Když ale bylo hodně zle, maminka uměla Madlu podpořit – terapii u mě zařídila ona.

Madlin partner Ríša byl o deset let starší. Se svojí rodinou neudržoval asi 15 žádné kontakty – ojediněle se vídal s nevlastní sestrou. Jeho matka byla transsexuálka, s Ríšovým otcem nežila, a když byl Ríša na prvním stupni základní školy, nechala se přeoperovat na muže. Ten se pak oženil s mladší ženou ze Slovenska. Tomuto páru se pak narodila (zřejmě z dárcovských spermií) dcera Jiřka. Na rozdíl od Ríši, kterému se kvůli tátomámě ve škole posmívali, Jiřka o celé věci neví. Jiřka trpí obsedantně-kompulzivní poruchou.

Madla se s Ríšou poznala v otcově dopravní firmě – byl řidičem TIR. S Madliným otcem se ale brzy pohádali, Ríša podnikal sám, a Madle si oba na sebe stěžovali – ta se snažila jejich konflikty neúspěšně urovnávat. Ríša zdůrazňoval svou nezávislost – jak ve vztazích – (Madle např. stále říkal, že ji vymění, neplnil dané dohody, byl velmi nespolehlivý, mívali „tichou domácnost“, pohádal se i s většinou bližších kamarádů) – tak chtěl být naprosto nezávislý i na státu (neplatil si např. velmi dlouho zdravotní pojištění).

Nikdo se nikdy k Madle nepřipojil, takže na všechna sezení chodila sama. Zkoušela změnit své signály, místo mlčení klidný komentář, legraci, klidné odmítnutí nadměrných nároků, odmítnutí „tlumočit“ mezi lidmi. Vztahy se začaly měnit – tatínek se choval spolehlivěji, partner si troufl dát najevo, že ji má rád, maminka na ni méně „tlačila.

V té době už Madla pro otce nepracovala, nastoupila v jiné firmě. Tam se byla šikanována nadřízeným tak, že musela odejít, poměrně rychle ale situaci zvládla a nastoupila do práce, kde mohla vystupovat  také velmi kooperativně, ale výrazně asertivněji a kde se cítila velmi dobře.

Koncem srpna 2004 zmizela Madlina maminka. V poslední době více pila. Byla na týdenním školení, před jeho ukončením zmizela. Rok trvalo, než se potvrdilo, že se maminka utopila těsně za hranicemi se Slovenskem. I přes nejistotu, napětí a ztrátu zasévala Markéta s odvahou porozumění dál. Pomohla ztrátu maminky sdělit a pak zvládnout mladšímu bratrovi. Uměla mezi otcem a bratrem přenášet pozitivní věci – např. jak je otec z Hynka nadšený (Hynka „chytil“ zájem o velká auta), - tatínek neumí říkat pěkné věci přímo, v kontaktu spíš ironizuje, kritizuje nebo se odvrací.

Svému partnerovi pomohla znovu navázat kontakt s mámoutátou, když ten ležel v nemocnici. Vůči přivdané paní zůstal Ríša zdrženlivý, ale začali se všichni stýkat.

Vztah s Ríšou se zlepšil natolik, že se dohodli, že se pokusí mít dítě – měli malý byt v domku po babičce, kde bydlí i sestra Tonka s partnerem a postupně dvěma dětmi. Madla vyprávěla sestře, jak se jí daří vidět maminku jako někoho, kdo dělal, co mohl a myslel mnoho věcí dobře – s radostí viděla, že poté se i Tonce daří mít vůči mamince méně hořkosti.

Madle se otěhotnět se nedařilo, partneři začali docházet do Centra asistované reprodukce, ani tam dlouho nebyli úspěšní,vztah se ale utužuje.

V létě 2009 den před jejich svatbou se malý, ani ne dvouletý synovec (syn Tonky) téměř utopil v zahradním jezírku. Svatbu proto zrušili. Měsíc nebylo jasné, zda chlapec událost vůbec přežije a pokud ano, zda nebude mít následky.

Madla s Ríšou se dohodli, že se vezmou, až Madla otěhotní.

To se podařilo v říjnu 2010, ujala se dvě embrya z IVF.

Dva měsíce nato v polovině prosince 2010 Ríša zemřel. Řídil nákladní auto, druhé řídil jeho kamarád, vezli náklad do Sýrie. V Turecku ráno šel Ríša zkontrolovat stav nádrže, upadl a zemřel.

Madla mohla ve svém zoufalství nyní využít plody své dlouholeté vztahové práce. Podporu dostala jak od přátel, tak od své rodiny - a vůbec nejvíc od Ríšových příbuzných.

V červnu 2011 se přirozenou cestou bez sekce narodili dva zdraví zralí kluci, každý asi tříkilový.

Madle se po Ríšovi strašně stýská, ale umí si říci o pomoc a podporu, většinu času je u „tchánů“, kde se cítí respektovaná. Kluci prospívají, jsou klidní a veselí. Madla se začíná ptát, kam dál se svým žitím. Má obavy, jak vše zvládne, bojí se samoty i přílišné závislosti – ale už také ví, co dokáže.

Nemluvila jsem o Madliných vnitřních stavech ani o tisíci dalších komplikujících drobnostech.

Chtěla jsem ukázat, jak i někdo, kdo je na tu práci sám, právě i přes vnitřní pochyby, pocity viny a nejistotu dokáže široko daleko zasívat uznání, podávat důkaz, že se domluvit lze, že se vztahy dají vybudovat. Přála bych všem, aby měli tolik talentu, sil i vytrvalosti, jako Madla.

 


MUDr. Lea Brodová:

 

Vystudovala Fakultu dětského lékařství UK v Praze. Pracovala po promoci v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě. Po deseti letech praxe nastoupila na dětskou psychiatrickou kliniku ve FN v Motole, kde se zapojila do inovativního pojetí léčby orientované na rodinu a léčebné komunity na klinice. V rámci působení na klinice spolupracovala také Mgr. Jiřím Kubičkou, který tam tehdy působil a začala spolupracovat v rámci dětských a rodičovských skupin s PhDr. Šárkou Gjuričovou.

Systemické vzdělání získala u prim. Boše a prim. Špitze, v pozdějších letech je doplnila o vzdělání v katatymně imaginativní psychoterapii. V roce 1992 se provdala a žila několik let v Mnichově. Pracovala na univerzitní poliklinice pro psychoterapii dětí a mládeže. V současné době působí v centru rodinné terapie DPK ve FN Motol a patří k hlavnímu trenérskému a lektorskému týmu Institutu rodinné terapie Praha.

Přečteno 3639 krát Naposledy změněno úterý, 21 březen 2017 17:30

You have no rights to post comments