Rodinu Procházkových znám 11 let. Na podzim roku 2006 mi klinická psycholožka doporučila k vyšetření sestry Procházkovy pro nelepšící se elektivní mutismus. Rodinná terapie u psycholožky přinesla změny postojů, ale dívky stále mluvily pouze mezi  sebou, s bratrem a rodiči. Nemluvily s prarodiči, nemluvily s učiteli, se spolužáky, nezdravily cizí lidi. Nároky ZŠ obě zatím zvládaly, škola vycházela jejich poruše maximálně vstříc. V doporučení  psycholožka  uvádí, že rodina opouští  strategii bagatelizace příznaku, jsou přístupnější i k případné hospitalizaci dívek společně s matkou.

Jako první k pedopsychiatrickému vyšetření v říjnu 2006 přichází starší devítiletá Klára v doprovodu otce. Otec sdělí, že přišel s dcerou on, manželku nepustili z práce. Manželka má z prvního vztahu 15ti letého syna, který žije s nimi ve společné domácnosti. Spolu mají Kláru 9let a Evu 7let. Obě jsou na tom stejně: mluví mezi sebou, mluví s bratrem, s oběma rodiči. Pokud je ale přítomen někdo cizí nemluví ani mezi s sebou ani s nimi, nezdraví prarodiče, nemluví s učiteli ani se spolužáky. Učitelé je zkouší písemně, ve škole nečtou, doma matka jejich čtení nahrává a posílá nahrávky učitelce. Otec sám se prý v dětství a mládí hodně styděl, dodnes se bojí mluvit před cizími lidmi. Lidem nevěří. Matka jako dítě byla uzavřená, nekomunikativní. Otec je vyučen, pracoval jako skladník, nyní je přes půl roku nezaměstnaný, vodí dcery do školy, samostatného pohybu po městě nejsou dcery schopné. Dva roky chodí ke klinické psycholožce, spíš tam s dcerami chodí manželka, on tam byla jedenkrát. V MŠ Klára nemluvila, vyšetřena v PPP,měla odklad  pro nesoustředěnost, špatnou výslovnost.  Klára je dle otce přecitlivělá a úzkostná, pochválit jí může za to, že hezky kreslí. Dlouhodobě chodí na logopedii pro vadu řeči, s logopedkou však nemluví. Neumí si říct o to, co chce , hned se rozpláče. Je více uzavřená než mladší sestra.

Klára je hezká tmavovlasá dívka, bez problémů naváže neverbální kontakt, podá ruku, usměje se, podívá se do očí. Kladu jí otázky, na některé přikyvuje, na některé reaguje zavrcením hlavy. Některé odpovědi píše na papír. Tímto způsobem mi sdělí, že chodí do 3. třídy, měla samé jedničky, se spolužáky a učiteli vychází dobře. Baví jí tělocvik a malování, má ráda zvířata, křečky, koně. Úkoly si dělá s mamkou, má strach ze smrti a ze tmy. Náladu na škále od 0 do 10 má na č.3, spánek, příjem potravy jsou v pořádku, nic jí nebolí. Uzavřeno jako chronifikovaný elektivní mutismus u úzkostné dívky. Kresba rodiny: namaluje všechny členy rodiny z anfasu, sebe a sestru výrazně menší než ostatní. 

O týden později na vyšetření přichází mladší , tehdy sedmiletá-sestra Eva v doprovodu matky. Matka sdělí, že Eva začala chodit do MŠ ve 4letech, velmi těžce se adaptovala, plakala, nechtěla ani kreslit, jíst.  Trochu se to zlepšilo po vřazení do logopedické  MŠ. Ve škole od počátku nemluví, matka si myslí, že jí možná opravovali výslovnost a pak přestala mluvit. Na logopedii  s paní logopedkou šeptala.

Na svůj věk sedmi let je Eva poměrně mohutná, ne příliš pohledná dívka. Nejdřív jde do vyšetřovny s matkou dost neochotně. Po odchodu matky se mnou bez problémů naváže neverbální kontakt, který probíhá podobně jako s její starší sestrou. Namaluje kresbu rodiny. Nenamaluje  sama sebe, zbytek rodiny je z anfasu, ale všichni jsou povážlivě nakloněni na stranu, hlavně matka.

Písemně mi sdělí, že chodí do 2. třídy, baví jí matika a výtvarná výchova. Nic jí nebolí, spí dobře, náladu na škále 0-10 má na č. 5. Když na konci vyšetření jí dám papír a tužku s tím, že jí nadiktuji pár vět, rozpláče se. Uzavírám jako dlouhodobý elektivní mutismus.

Obě sestry byly pak umístěny na Dětském oddělení  Psychiatrické léčebny v  Havl.Brodě s nadějí, že se zde možná „rozmluví“, projeví se jinak mimo rodinné prostředí.

V propouštěcí zprávě z Dětského oddělené Psychiatrické léčebny  Havlíčkově Brodě je uvedeno, že Klára v nemocnici nemluvila, komunikovala kýváním či kroucením hlavy, občas se usmála, někdy jemné pohyby rtů, jakoby chtěla promluvit, ale nepromluvila. Všude chodila se sestrou. Zpočátku byla plačtivá, 1x promluvila při potřebě na WC. Ve škole opakovaně zpívala ve sboru s ostatními dětmi. Jednou v afektu spolu se sestrou okřikly mentálně retardovaného chlapce, který je rušil na ložnici. Líbila se jí hippoterapie. Při individuální psychoterapii opakovala šeptem po psycholožce jednotlivá slova., mimo pracovnu se to nepodařilo zopakovat. Se sestrou mluvila, když je nikdo nepozoroval. Ve škole dělala chyby ve psaní, zaměňovala písmena. Nasazena antidepresiva.

Eva byla na oddělení je mutistická, neměla zájem o kontakt , byla úzkostná. Spolu se starší sestrou byly zařazeny do skupiny s předškolními a mladšími školními dětmi. Mluvila pouze se sestrou, když se nikdo nedíval. Byla ve zjevné tenzi, 1x i pokálena, nasazena antidepresiva. Postupně došlo ke zlepšení nálady, šeptem promluvila s psycholožkou, šeptala i u logopedky, hlasitě zpívala  při sborovém zpěvu, s učitelkou nemluvila. Obě sestry byly propuštěny před vánočními svátky s tím, že vzhledem k závislosti obou sester po vánočních svátcích přijmou zpět jen mladší sestru Evu. Po vánocích nastoupila pouze Eva, občas mezi dětmi něco jednoslovně zašeptala, se spolubydlící na ložnici se bavila normálně, ale jen, když je nikdo nesledoval. V pokoji vykřikovala sprostá slova na adresu personálu a okřikovala mentálně retardovaného chlapce. Občas požádala sestry jednoslovně o jídlo z balíčku, někdy pozdravila a třeba odpověděla.  Její řeč byla patlavá a obtížně srozumitelná. Během vizit nehovořila. Před propuštěním se zeptala, zda pojede na dovolenku. Ke konci pobytu se objevovalo agresivní chování: vzala věci na pracovní terapii, které nesměla, byla velmi zlostná, když byla přistižena. Při pohovoru u psycholožky si dala nohy na stůl, vymočila se jedné dívce do postele, odmítala všechny činnosti, při propuštění se odmítla rozloučit s dětmi. Propuštěna po dvou měsících  v březnu 2007 s dg Elektivní mutismus , Porucha artikulace a nedostatečný rozvoj řeči.

Na jaře 2007 přichází rodina na první sezení rodinné terapie. Stav dívek se po hospitalizaci výrazněji nezměnil. Mají lepší náladu, mutismus přetrváva ve stejné míře. RT byli přítomni všichni členové rodiny: oba rodiče, šestnáctiletý Petr, syn matky z předchozího vztahu, Klára a Eva. Atmosféra je napjatá, je cítit ostražitost. Otec se nejistě usmívá, matka hodně hovoří, i za druhé. Syn Petr imponuje jako „hlava rodiny“, jakoby on byl tím mužem, kterého matka respektuje víc než manžela. Klára je hezky oblečená, je vidět, že se svému zevnějšku hodně věnovala, obrací se často na matku, Evy si nevšímá. Matka vyjadřuje nedůvěru ve zdravotníky, je přesvědčená, že jim stejně nepomůžou. Ukáže se, že je zklamaná přístupem pracovníků PL, kteří se prý při nástupu dívek tvářili velmi optimisticky, jako, že je jasné, že dívky v PL uzdraví. Ale nic se nezměnilo, nepomohli jim. Pracujeme s teploměrem (strukturovaný proces tzv. měření teploty rodiny- pomocí ocenění, stížností s doporučením, vyslovením naděje, přání dle Virginie Satirové). Matka je aktivní, má ocenění pro Petra-může se na něj spolehnout, je vyzrálejší než vrstevníci, pyšně se na něj dívá. Manžela může pochválit za to, že když je ona v práci, dovede se on postarat o rodinu: nakoupí, uklidí, pomůže holkám s úkoly. Když má ocenit dcery, je trochu napjatá, jakoby to bylo těžší. Nakonec obě ocení, že se zlepšily v učení. Když vybídnu otce, upadá do rozpaků, nejistě se směje, je znát, že mu situace terapie není příjemná, nejradši by asi byl jinde. Co by „měl“ ocenit na manželce neví..“ asi všechno“, Klára je šikovná na tělocvik, Petr mu pomáhá s prací venku. U Evy se směje, ta je prý dobrá na jídlo, ostatní z rodiny se přidávají k jeho smíchu, kromě Evy. Mluvíme pak o tom, že tento druh ocenění nemusí být pro Evu příjemný, matka otci napovídá, že přece bere Evu na ryby, otec pak připustí, že na rybách je Eva trpělivá a „nepřekáží“. Petr oceňuje matku za vaření, u otce nemůže najít důvod k ocenění.. Na sestrách se mu líbí, že si s ním hrají, ale nevzpomene si, jak si vlastně společně hrají. Pak sdělí, že ho moc trápí, že jsou holky nemocné, chtěl by mít normální sestry. Vypadá to, že se za ně stydí. Když otevřu téma kritických připomínek s doporučením, všichni zamrznou, matka vydává varovná sdělení typu „ to my nevíme, takhle jsem nikdy nepřemýšlela“.

Za měsíc  na domluvenou RT přichází jen matka, Klára a Eva. Matka sdělí, že otec nepřijde, protože je vedro, přijde příště. Stejně za něj prý vše řekla matka. Externalizujeme mutismus pomocí kamenů, všechny  tři by chtěly, aby rodinu mutismus opustil, ale uvědomují si, že možná jim pomáhá držet pohromadě jako rodina. Domlouváme se na domácím úkolu pro dívky: každá doma namaluje obrázek svého Mutismu a příště ho přinesou. Každá si vybírá kamínek, který představuje mutismus a budou v mezidobí sledovat, jaké to je, když ho má u sebe a když ho odloží. Tento úkol nemá výraznější dopad na chování dívek.

Na třetí rodinné sezení přichází i otec a Petr. Otec sdělí, že mu doma vyprávěly, co se zde dělo, tak byl prý zvědavý a přišel. Postupně vytvářeli sochu rodiny, matka, otec Petr, Klára a Eva. Významné na této konzultaci bylo, že matka slovně nebrzdila proces, vynořilo se také téma bolesti . V jedné soše stála Martina samotná mimo rodinu, v této pozici se nezadržitelně a velmi bolestně rozplakala a s tím jsme pak pracovali.

Na další společné konzultace otec ani bratr již nepřišli, zdálo se , že ani matka si nepřeje práci s celou rodinou.  Tato tři sezení s rodinou mi pomohla poznat blíže vztahy a vzorce v rodině. Matka si uvědomila, že práce s celou rodinou přináší i potřebu pracovat na vztahu s manželem, a to si nepřála. Rozhodla se totiž neuspokojivé partnerství s manželem „vydržet“. Vynoření bolesti Kláry zřejmě podpořilo vnitřní procesy matky a její rozhodnutí chodit na individuální terapii.

Na podzim  2007  pak proběhly individuální  konzultace  s matkou. Přála si, aby se holky výhledově dokázaly zařadit do společnosti, chtěla by  zjistit, co je to za sílu v holkách, že  vydrží nemluvit.  Ve vztahu s manželem není spokojená, nikdy ho nemilovala, ale nikoho jiného si hledat nechce. Když viděla Kláru na konzultaci plakat, uvědomila si, že vždy své pocity tajila, nyní už se nemusí bát cítit i bolest a ukázat jí, chtěla by si víc věřit. S Klárou mají k sobě blíž.

Během půl roku pracujeme s matkou pomocí mapy původní rodiny na vynoření traumatických událostí, zkoumání a transformaci jejich dopadu.

Petra vyrůstala v rodině dvou učitelů, otec byl velmi přísný, bála se ho. Když jí bylo  10 let onemocněl děda, dlouho a bolestivě umíral. Po smrti dědy musela bydlet u babičky, která se hroutila a plakala. Ona jí musela hlídat, aby si něco neudělala. Bylo to těžké, mívala strach, bolel jí žaludek. Neví, proč musela k babi chodit ona, asi to rozhodl otec, asi že byla odolná a nejšikovnější z dětí. Nikdy se nechtěla vrátit do dětství, nelíbilo se jí to, cítila lítost, smutek, byla opuštěná a brala to jako křivdu. Nikomu to neřekla. Pomáhala jí četba, příroda, přála si žít na venkově a mít zvířata. Měla výbornou kamarádku, ale ta jí zradila, a tak byla hodně sama. Jako dítě si často představovala svojí smrt.

Když jí bylo 20let, na zájezdu se seznámila s řidičem dálkového autobusu. Strašně se do něj zamilovala. Byl o 20let starší, zcestovalý. Byl pohledný, společenský, uměl zajímavě vyprávět, byl veselý,rád  strhával na sebe pozornost. Byl ženatý a měl dva syny. Po třech letech vztahu s Janem otěhotněla a porodila syna. Zůstala s děckem sama. Asi po roce jí její sestra  seznámila se svým kolegou z práce Jaromírem. Petra byla Jaromírova první holka, byl stydlivý, pro Petru neimponující. Nakonec se za něj provdala, zamilovaná však nikdy prý nebyla. Provdala se proto, aby je přestali lidi pomlouvat, aby udělala radost rodičům, znovu by to neudělala. Synovi nikdy neřekli, že Jaromír není jeho vlastní otec. Manžel taky dodnes neví, kdo je otcem Petra. Manžel si přál mít syna, za tři roky se jim narodila Klára, za rok a půl Eva. Ona sama dcery nechtěla..“je to prý nevýhoda“mít děvčata.

Dále jsme pracovaly na sebepřijetí a sebeúctě, na jejím vztahu s dcerami. Na jedné konzultaci jsme rozebíraly chování Kláry při RT , při sochání, kdy bolestně plakala. Matka pláči Kláry rozumí tak, že má asi strach a lítost, ale “neřekne mi to, asi mi nevěří“. I ona pak cítí bolest, vztek, bezmoc. Té bezmoci je tam nejvíc, tu dobře zná: když matka umírala a ona jí nemohla pomoct, nebo když tak dlouho umíral děda, nebo když babi truchlila. Vynořením bolesti matky bylo důležité, cítila se odhodlaně, chce, aby dcery mohly o svých pocitech s ní mluvit, ulevilo se jí, že se nemusí bát ukazovat své pocity, včetně bolesti.

Od té doby chodila matka 1x za čtvrt roku a dívky na kontroly 1x za půl roku s tím že trvá jejich „nemluvení“. Matka popisovala změny jako, že.. jsou samostatnější, začaly chodit spolu ve dvou bez matky na nákup. Do školy už je nemusejí doprovázet, chodí samy. Stále však nezdraví,  berou pořád léky. Obě se dobře učí.

Na jaře 2010 strávila Klára sama bez sestry dva měsíce na klinice v Motole. Po jejím propuštění byla na klinice i Eva. Ani tyto pobyty nevedly ke změně (ne)komunikace s cizími lidmi, stejně jako hospitalizace Evy na PK Brno o rok později.

V dalších letech kontakt s ambulancí udržovala převážně matka. Občas dívky přivedla, vždy jsem s nimi mluvila o samotě. Komunikace probíhala podobně jako na začátku, navíc jsem měla pocit, že nechodí moc rády.

Koncem roku 2011 jsem se domluvila, že zkusím pracovat s děvčaty metodou Sand tray dle Madeleine De Little.

S Klárou jsme se na práci stavění soch v písku sešli asi 4x během tří měsíců.

Pracovaly jsme s tématem ohrožení, potřeby se bránit, postavit se zlu, osobní zodpovědnosti, osamělosti. Při posledním setkání jsme pracovaly s částmi, které jí pomáhají v komunikaci s druhými. Vybrala si zvířátka, která představovala její oči, uši, dotyky a také řeč. V písku byla postava srnky, která představovala Kláru. Vybrala si také reprezentanta lidí, kteří jsou jí hodně blízcí a předtavitele cizích lidí.

V terapeutickém procesu se ukázalo, že řeč je ve stínu ostatních smyslů, cítí se „odstrčená“. S tím jsme pak pracovaly. Kdyby se stal zázrak a ona přes noc začala mluvit se všemi, byla by to velká změna, bylo by to dobrý. Na dotaz, co stojí v cestě …prý strach, co by pomohlo strach překonat..naučit se správně vyslovovat určitý písmena, k tomu by musela překonat prý pohodlnost a obavy.Tím naše práce skončila.

Poté jsme na písku pracovaly spolu s Evou. Na prvním setkání se při stavění soch objeví téma rivality, téma strachu, odvahy, bezpečí. Na druhém setkání se vynořuje téma teritoriality, téma separace a úvahy o partnerském vztahu..

Stejně jako se sestrou to byla naše poslední práce a nevedla k ovlivnění mutismu na základní  škole.

Na podzim 2013 referuje matka, že Klára nastoupila do učení. Je tam spokojená, mluví s učiteli i se spolužáky. Jedenkrát se Klára přišla ukázat a bylo hezké jí slyšet mluvit.

O rok později se od maminky dozvídám, že i Eva nastoupila na střední školu, na Obchodní akademii. I Ona je zde spokojená a začala mluvit se spolužáky a s učiteli.

Když jsem v září 2017 zatelefonovala matce, abych pro přednášku získala čerstvé údaje, velmi ochotně se nabídla, že za mnou přijde a o situaci v rodině poreferuje.

Kláře je nyní 20let, vyučila se cukrářkou, je ve druhém ročníku nástavbového oboru s maturitou. S Klárou se sblížily, chodí spolu na procházky, rozumí si. Kluka nemá, ale kluci se jí líbí. Nikam na zábavy nechodí, sedí doma, moc přátel nemá. Hodně čte, stahuje si filmy v angličtině. Evě  je nyní 19let, je ve 4.ročníku Obchodní akademie obor ekonomie. Je nejlepší z ročníku, po maturitě půjde asi na VŠ. Stejně jako Klára nikam nechodí, nemá kamarády. Otec je nyní dlouhodobě bez práce, je veden na Úřadu práce, nabízené možnosti zaměstnání odmítá s tím, že za ty peníze to dělat nepůjde. Matka si na to prý zvykla, ale není spokojená, žije si svým životem - knížky, procházky, příroda. Syn Petr ještě žije s nimi. Dává mi svolení k prezentování kazuistiky. Prudce se ohradí, když jí říkám, že je to u příležitosti referování o neúspěšných případech s tím, že jí jsem určitě pomohla.