Úvod

Diagnóza nádorového onemocnění zásadním způsobem ovlivní život nemocného a také jeho blízkých, kteří mu poskytují potřebnou podporu a pomoc. Intimní partner představuje pro onkologického pacienta významný zdroj sociální a emocionální opory při zvládání náročné životní situace. Nádorové onemocnění, které takovou situaci jistě představuje, vyžaduje aktivaci vhodných způsobů zvládání jak na straně pacientů, tak na straně jejich partnerů. Z tohoto hlediska je důležité zaměřit pozornost na strategie zvládání náročných situací v rámci partnerského vztahu. Méně adaptivní způsoby zvládání mohou negativně ovlivňovat psychické i fyzické zdraví a partnerskou spokojenost u obou partnerů. Na druhé straně existují i takové způsoby copingu, které mohou přispět k lepšímu zvládnutí náročné situace a udržet přiměřenou míru spokojenosti na straně obou partnerů. V zahraniční literatuře je téma zvládání onkologického onemocnění v rámci partnerství poměrně hodně diskutované. Cílem výzkumu bylo ověřit níže zmíněné předpoklady, vycházející ze zahraničních výzkumů u onkologických pacientů a jejich partnerů v českém prostředí.

Teoretická východiska

Lazarus a Folkman (1984; in Dunkel-Schetter et al., 1992, s. 79) definují coping jako „kognitivní a behaviorální snahu o zvládání zátěže, která je zhodnocena jako náročná nebo překračující zdroje zvládání“. Copingové strategie jsou významné z hlediska jejich vlivu na zvládání stresových situací, na emoční pohodu a následně také psychické a fyzické zdraví člověka. Rakovina zahrnuje množství situací, se kterými se musí pacient vyrovnat. Patří sem např. bolestivé symptomy, nejasná prognóza a změny v oblasti sociálních vztahů. Na způsobech zvládání onkologického onemocnění se mohou podílet i situační faktory jako je typ rakoviny, stádium a doba trvání nemoci či aktuální léčba (Dunkel-Schetter et al., 1992).

Dunkel-Schetter et al. (1992) zjistili, že nejvíce stresující je pro pacienty strach z nejisté budoucnosti (41 %) dále fyzická omezení (24 %), bolest (12 %) a problémy ve vztazích (3 %). Nejvyšší korelace v oblasti copingových strategií byla objevena mezi vyhledáváním sociální opory a zaměřením na pozitiva, nejnižší pak mezi vyhledáváním sociální opory a distancováním. Vyhledávání sociální opory, zaměření na pozitiva a distancování souvisely s nižší mírou emočního stresu, zatímco kognitivní a behaviorální vyhýbavé strategie byly spojeny s vyšším emočním vypětím. Nejvíce používaným způsobem zvládáním bylo distancování (26 %). Vyhledávání sociální opory, pozitivní zaměření a kognitivní vyhýbavé strategie pacienti využívali přibližně ve 20 % případů. Nejméně užívanou strategií (11 %) bylo behaviorální vyhýbání.

Jeden z výzkumů uvádí, že psychickými problémy trpí odhadem 25-47 % onkologicky nemocných. Vnímání problémů spojených s onemocněním je značně individuální, což vede k rozličným reakcím na straně pacientů. Lazarus a Folkman (1984; in Wootten et al., 2007) se domnívají, že odpověď na stresovou situaci závisí především na kognitivním zhodnocení. Zhodnocení situace a následná copingová odpověď mohou ovlivnit výslednou emoční reakci člověka. Helgason et al. (2001; in Wootten et al., 2007) uvádí, že muži s rakovinou prostaty, kterým se od partnerů nedostává dostatečné emoční opory, častěji prožívají depresi, smutek a únavu a vykazují celkově nižší psychickou a celkovou pohodu než muži s vyšší mírou emoční podpory.

Diagnóza rakoviny může být provázena vznikem vtíravých myšlenek, které se týkají záležitostí spojených s onemocněním. Druhou možnou reakcí je vyhýbaní. Jedná se o úsilí nemyslet na nemoc, nemluvit o ní a vyhýbat se tomu, co nemoc připomíná. Bylo zjištěno, že u lidí s vysokou mírou vyhýbání se často objevují negativní psychické příznaky, což je způsobeno neschopností celou událost kognitivně zpracovat. Někdy však může vyhýbání zmírňovat prožívaný stres, především dočasně, protože pomáhá lidem nemyslet na stresující událost. Bylo zjištěno, že vyšší míra vyhýbání na straně pacientů nebo jejich žen souvisí s vyšší mírou negativního vlivu na druhého z partnerů. Lidem, jejichž partneři užívají více vyhýbavých strategií, se může dostávat méně sociální opory v rámci jejich vztahů (Fagundes, Berg, Wiebe, 2012). Neprojevování skutečných obav a pocitů vůči partnerovi mu neumožňuje rozpoznat, co jeho protějšek skutečně prožívá a brání mu tak v poskytnutí odpovídající péče o podpory.

Onkologičtí pacienti s vysokou mírou sociální opory se lépe vyrovnávají se svojí nemocí. Rodinní členové, především partneři, jsou velmi důležitým zdrojem sociální opory pro své blízké. Sociální opora je zřejmě více důležitá pro ženy, než pro jejich partnery. Ženy také často lépe rozumí tomu, co jejich partner prožívá a jsou vnímavější k projevované sociální opoře ve vztahu (Julkunen, Gustavsson-Lilius, Hietanen, 2009). Cronkite a Moos (1984, in Dunkel-Schetter et al., 1992) zjistili, že ženy bez rodinné podpory s větší pravděpodobností užívají vyhýbavé copingové strategie.

Významným faktorem, který ovlivňuje psychiku ženy, je spokojenost ve vztahu. Míra spokojenosti souvisí s úrovní podpory, které se pacientovi od partnera dostává. Mezi muži a ženami existují jisté rozdíly v preferencích partnerské podpory. Manne et al. (1999a; in Giese-Davis et al., 2000) ve svém výzkumu zjistili, že ženy s rakovinou preferují emoční podporu více než nemocní muži. Neméně důležitá je také komunikace ve vztahu. Ženy s rakovinou prsu, vnímaly jejich vztah jako více užitečný, jestliže komunikace s partnerem byla otevřená a empatická.

Stres je jedním z mnoha faktorů, který má rozdílný vliv na muže a ženy. Některé výzkumy ukazují, že muži a ženy mají typické zdroje stresu a že stejné stresory na ně mohou působit rozdílně Porter a Stone (1995; in Yeh et al., 2009) zjistili, že ženy uvádějí více problémů a stresu v souvislosti s vlastní osobou, rodinou a druhými lidmi, zatímco muži uvádějí více problémů spojených s prací. Několik studií zmiňuje, že typickou odpovědí mužů na stres je útok nebo útěk, kdežto typická ženská odpověď souvisí s pečující tendencí žen a je nazývána „pečování a přátelskost“. Ženská role je spojena se schopností prožívat, vyjadřovat a komunikovat emoce ostatním stejně tak jako pochopit emoční prožitky druhých. Mužská role je naopak vymezená schopností potlačovat nebo kontrolovat vlastní emoce (Yeh et al., 2009).

Kayser et al. (1999) se domnívají, že ženy se vypořádávají s těžkými životními událostmi odlišným způsobem než muži. U žen je zvládání onkologického onemocnění spojeno se vztahovými faktory. Schopnost zvládnout rakovinu se rozvíjí především v rámci blízkých vztahů. Přizpůsobení se náročnému onemocnění se odvíjí od míry vzájemnosti ve vztahu, důvěry ženy v jeho trvání a od její schopnosti zapojit rodinu do procesu zvládání. Vyšší míra sociální opory je spojena s posílením copingu, snížením stresu a zlepšením imunitní funkce na straně pacienta i partnera. Muži mají nižší tendenci vyhledávat vnější sociální oporu a psychologické služby než ženy a jsou více závislý na podpoře, kterou jim poskytuje jejich partner. Ženy mají oproti tomu tendenci využívat několik různých zdrojů podpory současně (Banthia et al., 2003).

Genderové rozdíly v užívání copingových strategií se podle určitých autorů objevují již v dětství. Výsledky některých studií (Eschenbeck, Kohlmann, Lohaus, 2007) ukazují, že dívky užívají více vyhledávání sociální opory a zvládaní zaměřené na problém, zatímco chlapci užívají více distancování a vnějších projevů zvládání.

Sabo et al. (1986; in Feldman, Broussard, 2006) zjistil, že pro muže je důležité především to, jak se jejich ženy vyrovnávají s nemocí a mají tendenci skrývat své vlastní pocity. Dále bylo zjištěno, že muži mají pochybnosti ohledně své schopnosti pomoci ženám vyrovnat se s jejich onemocněním a užívají únik jako primární obranu před starostmi. Morse (1991; in Feldman, Broussard, 2006) uvádí, že někteří muži užívají zvýšenou sebekontrolu k utajení vlastních pocitů smutku a strachu před svými ženami.

Sociální opora nemusí být vždy považována za adaptivní způsob copingu. Vyjadřování negativních emocí, jako je třeba úzkost, může vést k zesílení tohoto pocitu. Neustálé mluvení o problémech může být nepříjemné i pro posluchače a hrozí tak omezení sociálního kontaktu a opory z jejich strany (Drageset, Lindstrom, 2003). Sociální opora ovlivňuje psychologické, emoční a kognitivní zvládání náročných životních situací. Někdy může usnadnit používání efektivních copingových strategií prostřednictvím lepšího porozumění problému a větší motivace k adaptivnímu řešení situace. Některé osobnostní vlastnosti jako je tendence pomáhat druhým nebo potřeba emoční exprese mohou ovlivňovat to, jaké způsoby zvládání náročných životních situací lidé používají. Např. lidé s vyšší potřebou emoční exprese budou ve větší míře vyhledávat sociální oporu. Tradiční mužská role je často spojována s vlastnostmi jako je samostatnost a nezávislost, které mohou naproti tomu souviset s užíváním méně adaptivních způsobů zvládání onemocnění, zejména v oblasti sociální výměny (Hoyt, Stanton, 2011).

Výzkumné cíle a hypotézy

Ze zahraničních studií vyplývá, že v oblasti vyhledávání sociální opory existují určité rozdíly mezi skupinou mužů a žen. Práce zabývající se touto problematikou dospívají ve většině případů k tomu, že vyhledávání sociální opory je ve větší míře charakteristické pro ženy, zatímco muži častěji používají různé způsoby vyhýbání a distancování. Prvním cílem práce je zjistit, zda existují rozdíly v míře užívání vybraných copingových strategií mezi muži a ženami, kteří se potýkají s náročnou životní situací (onkologické onemocnění). Na základě prostudovaných zdrojů předpokládáme, že ženy užívají více vyhledávání sociální opory, zatímco muži užívají více neadaptivních způsobů zvládání. Do méně adaptivních copingových strategií bylo zařazeno kognitivní a behaviorální vyhýbání a dále distancování. Tyto copingové strategie brání projevování skutečných pocitů, myšlenek a obav, což může mít negativní dopad na další oblasti v životě člověka. Jedná se např. o míru prožívaného stresu, zdravotní stav či spokojenost v partnerství. Pro zjištění tohoto předpokladu, byly stanoveny následující hypotézy.

H1: Ženy budou dosahovat statisticky významně vyššího průměrného skóru na subškále vyhledávání sociální opory než muži.

H2: Muži budou dosahovat statisticky významně vyššího průměrného skóru neadaptivního copingu než ženy.

Dalším cílem výzkumného šetření je zjistit, zda míra vyhledávání sociální opory souvisí s užíváním vybraných copingových strategií. Na základě zjištěných poznatků předpokládáme, že míra vyhledávání sociální opory bude pozitivně korelovat s adaptivními způsoby copingu a negativně korelovat s těmi méně adaptivními. Mezi adaptivní copingové strategie bylo zařazeno zaměření na pozitiva. Mezi méně adaptivní copingové strategie jsme opět zařadili kognitivní a behaviorální vyhýbání a distancování. Pro ověření uvedených předpokladů byly stanoveny následující hypotézy.

H3: Existuje statisticky významná pozitivní korelace mezi průměrným skórem na subškále vyhledávání sociální opory a průměrných skórem na subškále zaměření na pozitiva u onkologických pacientů a jejich partnerů.

H4: Existuje statisticky významná negativní korelace mezi průměrným skórem na subškále vyhledávání sociální opory a průměrných skórem neadaptivního copingu u onkologických pacientů a jejich partnerů.

Metody

Pro ověření stanovených hypotéz bylo použito kvantitativní výzkumné šetření. Výzkumná data byla získávána prostřednictvím dotazníků. Jednalo se o verzi dotazníku A, určenou pro onkologické pacienty/pacientky, a verzi dotazníku B, určenou pro jejich partnery/partnerky. Vytvořený dotazník se skládá ze dvou hlavních částí. Jedná se o vybrané sociodemografické údaje a metodu WOC-CA určenou k měření vybraných copingových strategií. K dotazníkům byl přiložen informační průvodní dopis s informacemi o účelu výzkumného šetření.

V dotazníku pro pacienty (A) sociodemografické údaje zahrnovaly pohlaví, věk, nejvyšší dosažené vzdělání, typ nádorového onemocnění, dobu jeho trvání (délka od první diagnózy), momentální stav (léčba x remise), délku vztahu s partnerem, bydlení ve společné domácnosti a život v manželství. V dotazníku pro partnery (B) jsou zjišťované údaje obdobné, pouze s vynecháním položky typ nádorového onemocnění, jeho momentální stav a doba trvání.

WOC-CA

Ways of Coping-cancer version (WOC-CA; Dunkel-Schetter et al., 1992) představuje škálu pro měření zvládání stresu souvisejícího s onkologickým onemocněním. Autoři studie nejdříve vymezili soubor specifických stresorů spojených s rakovinou: 1. strach a nejistota ohledně budoucnosti; 2. omezení ve fyzické způsobilosti, vzhledu nebo životním stylu; 3. akutní bolest, symptomy; 4. problémy s rodinou nebo přáteli. Respondenti měli z těchto navržených problémů vybrat ten, který je pro ně nejvíce stresující, nebo si zvolili svůj vlastní. U vybraného problému pak měli vyznačit, jak moc stresující pro ně byl v minulých 6 měsících. Z 51 položek z revidovaného WOC autoři vynechali 6, které byly posouzeny jako nevhodné pro onkologické pacienty. Z dřívější verze WOC, která má 67 položek, byly k vybraným 45 položkám přidány 4. Některé z vybraných 49 položek byly přeformulovány, tak aby byl jejich význam pro pacienty jasnější a srozumitelnější. K tomuto počtu autoři přidali ještě tři položky, které vyjadřují často se vyskytující způsoby zvládání u onkologických pacientů. Konečnou verzi WOC-CA tedy tvoří 52 položek měřících určité způsoby zvládání stresu. Poslední položka č. 53 je věnována vlastnímu popisu používaných copingových strategií ze strany respondentů.

Celou škálu tvoří pět subškál. Jedná se o vyhledávání sociální opory s 11 položkami (př. Mluvím s někým o tom, jak se cítím), zaměření na pozitiva s 8 položkami (př. Znovu objevuji, co je v životě důležité), distancování s 12 položkami (př. Snažím se zapomenout na celou záležitost), kognitivní vyhýbání s 9 položkami (př. Doufám, že se stane zázrak) a behaviorální vyhýbavé strategie zahrnující 12 položek (př. Snažím se nejednat unáhleně).

Dunkel-Schetter et al. (1992) ve své studii stanovili reliabilitu WOC-CA na hodnotu 0.92 Cronbachovy alfy. Zabalagui (1999; in Hjörleifsdóttir et al., 2006) ve své studii zjistila, že jednotlivé copingové strategie v rámci metody WOC-CA dosahují hodnoty Cronbachovy alfy v rozmezí 0.66 až 0.92. Hjörleifsdóttir et al. (2006) pak udává nejvyšší hodnotu reliability pro subškálu měřící sociální oporu 0.81 a nejnižší pro subškálu měřící behaviorální vyhýbavé strategie 0.46. Tento výsledek může souviset se závěry Rosenbergera et al. (2002; in Hjörleifsdóttir et al., 2006), který identifikoval tři faktory v rámci metody WOC-CA namísto pěti. Při zkombinování subškály kognitivního a behaviorálního vyhýbání pak bylo dosaženo hodnoty Cronbachovy alfy 0.80.

Všech 52 položek metody WOC-CA bylo přeloženo z anglického jazyka a jejich významová správnost zkontrolována. Položka č. 53 věnována popisu vlastních způsobů zvládání do dotazníku zahrnuta nebyla. Cílem výzkumu bylo zjistit míru užívání vybraných copingových strategií v souladu se stanovenými hypotézami. Ke každé položce byla přiřazena pětibodová škála Likertova typu (0 – nikdy, 4 – velmi často). Respondenti měli u každé položky ze seznamu označit, jak často příslušný způsob zvládání použili v průběhu minulých 6 měsíců. Úvodní část dotazníku byla pozměněna pro účely vlastního výzkumného šetření. V původní verzi dotazníku měli pacienti z předepsaných stresorů vybrat ten nejzávažnější nebo si zvolit svůj vlastní. U vybraného problému pak měli stanovit, jak moc stresující pro ně byl v průběhu minulých 6 měsíců. Jelikož se jednalo i o problémy spojené s fyzickým stavem (akutní bolest, symptomy, omezení ve fyzické způsobilosti, atd.), nebyly položky příliš vhodné pro použití u verze dotazníku B určené pro partnery onkologických pacientů. Z tohoto důvodu byl v úvodní části dotazníku uveden pouze text, kde bylo onemocnění (dotazník A) nebo onemocnění partnera (dotazník B) označeno jako náročná životní situace, ke které se vztahují níže uvedené položky. Respondenti měli do příslušného políčka křížkem označit, jak často daný způsob zvládání této náročné životní situace použili v průběhu minulých 6 měsíců.

Průběh a etika

Dotazníky byly spolu s průvodními dopisy pacientům předávány prostřednictvím zdravotnického personálu v gynekologické a onkologické ambulanci a dále při setkání žen v rámci programu neziskové organizace Liga proti rakovině v Šumperku. Kritériem pro zařazení pacientů do výzkumu byl život v partnerství a přítomnost onkologického onemocnění v anamnéze jednoho z partnerů. Pacientům byly při návštěvě výše zmíněných zařízení předány dotazníky spolu s obálkou s předepsanou adresou a známkou. Každá sada obsahovala průvodní dopis, dotazník A určený pro pacienta a dotazník B určený pro jeho partnera. Partneři si dotazníky mohli vyplnit v klidu v domácím prostředí a poté zaslat na uvedenou adresu. Respondenti byli prostřednictvím průvodního dopisu informováni o účelu, dobrovolnosti a anonymitě výzkumného šetření. Součástí průvodního dopisu byl také kontaktní e-mail pro zodpovězení případných dotazů.

Výzkumný soubor

Základní populaci pro výběr účastníků do výzkumu tvořili pacienti s výskytem onkologického onemocnění v anamnéze a jejich partneři. Byla použita kombinace záměrného a příležitostného typu výběru probandů. Výzkumného šetření se mohli zúčastnit pacienti, kteří v době sběru dat navštívili některé ze zařízení, kde probíhala distribuce dotazníků. Partnerem se v kontextu tohoto výzkumného šetření míní člověk, který je s pacientem v intimním vztahu.

Do výzkumného šetření byla zahrnuta data od 50 respondentů. Celkem se vysbíralo 25 platných párových dotazníků od onkologických pacientů a jejich partnerů. Z celkového počtu 25 onkologických pacientů jsou pouze 4 muži (8 %). Všechny páry z výzkumného souboru jsou heterosexuální. Všichni partneři spolu bydlí ve společné domácnosti a kromě dvou případů se jedná o páry sezdané. Průměrný věk mužů ve výzkumném souboru je 63,47 let a ženy dosahují průměrné hodnoty 63,43 let. Průměrná délka vztahu mezi partnery činí 39,27 let.

Průměrná doba trvání nádorového onemocnění (doba od první diagnózy) u pacientů z výzkumného souboru je 5,8 let. Z celkového počtu 25 onkologických pacientů je 20 z nich momentálně v období remise. Pouze u zbylých 5 pacientů (20 %) momentálně probíhá léčba. Momentální léčba onemocnění nebyla podmínkou pro účast ve výzkumu. Pacienti se mohli nacházet i v období remise jejich nemoci. Onkologické onemocnění může narušit běžné fungování téměř ve všech oblastech života. S těmito změnami se musí partneři vyrovnávat dlouhodobě, i když akutní symptomy onemocnění v období remise vymizí. Zvládání se nemusí týkat pouze projevů léčby, ale i pracovní oblasti, partnerského a rodinného fungování či přetrvávajících obav z návratu onemocnění. Zabora et al. (1997; in Hjörleifsdóttir et al., 2006) poukazuje na to, že onkologické onemocnění není jednorázovou zkušeností, ale spíše sérií zkušeností, začínající stanovením diagnózy a pokračující až k remisi nebo a u mnohých pacientů až do recidivy či terminální fáze jejich nemoci.

Tabulka č. 1 znázorňuje četnosti a procentuální zastoupení jednotlivých typů nádorového onemocnění (zasažená oblast či orgán), které se v souboru vyskytly. Největší zastoupení v souboru tvoří rakovina prsu (40 %) a na druhém místě v četnosti jsou nádory orgánů trávicího traktu (23,3 %). Jeden z případů onemocnění tvořila kombinace rakoviny vaječníků a tlustého střeva. Tento případ byl zařazen jak do kategorie vaječníky, tak do kategorie orgány trávicího traktu.

Tabulka č. 1: Četnosti jednotlivých typů nádorového onemocnění u pacientů z výzkumného souboru

Výsledky

Pro statistické zhodnocení výsledných dat byl využit program Statistica 12. Pro ověření hypotézy H1 a H2 byl použit Studentův t-test pro testování rozdílů. Nezávisle proměnou je v obou případech pohlaví. Závisle proměnnou u H1 představuje míra vyhledávání sociální opory a u H2 míra používání neadaptivního copingu. Hypotézy H3 a H4 byly testovány s využitím Pearsonova korelačního koeficientu. U hypotézy H3 hledáme pozitivní souvislost mezi proměnnou vyhledávání sociální opory a zaměřením na pozitiva. V případě hypotézy H4 hledáme negativní souvislost mezi proměnnou vyhledávání sociální opory a neadaptivním copingem.

V níže uvedené tabulce jsou obsažena data pro srovnání míry užívání jednotlivých copingových strategií mezi skupinou mužů a žen ve výzkumném souboru. Výsledné hodnoty jsou uvedeny i pro skupinu onkologických pacientů a jejich partnerů tak, aby je bylo možné srovnat s výsledky výše uvedených zahraničních studií. Na škále WOC-CA mohli respondenti u každé položky získat 0-4 body. Následně se body získané na každé subškále sečetly a vydělily jejich počtem, tak aby byla získána průměrná hodnota. Z těchto průměrných skórů byl pro každou subškálu vypočítán opět průměr a tato hodnota převedena na procentuální vyjádření. Takto získané hodnoty jsou uvedeny v tabulce č. 2 pro jednotlivé skupiny.

Tabulka č. 2: Míra užívání jednotlivých copingových strategií u vybraných skupin respondentů

Hodnoty uvedené v tabulce č. 2 ukazují, že největší rozdíl mezi skupinou mužů a žen byl zaznamenán v míře zaměření na pozitiva, u kognitivního vyhýbání a vyhledávání sociální opory.

Nejvíce je ve všech hodnocených skupinách používána strategie distancování a na druhém místě vyhledávání sociální opory. Třetí nejčastěji užívanou strategií je zaměření na pozitiva a za ním kognitivní vyhýbání. Nejméně používanou strategií je behaviorální vyhýbání. Kategorie neadaptivní coping představuje průměrnou hodnotu vypočítanou ze skórů dosažených na subškále kognitivní vyhýbání, distancování a behaviorální vyhýbání.

K platnosti hypotéz

Hypotézu H1 na základě statistické analýzy zamítáme. Výsledná hodnota Studentova t = -1,73 (p = 0,09 > 0,05), což znamená, že mezi skupinou mužů a žen neexistuje statisticky významný rozdíl v míře vyhledávání sociální opory. Výsledné hodnoty Studentova t-testu jsou uvedeny v tabulce č. 3 a krabicovém grafu č. 1.

Hypotézu H2 na základě statistické analýzy zamítáme. Výsledná hodnota Studentova t = -1,29 (p = 0,20 > 0,05), což znamená, že mezi skupinou mužů a žen neexistuje statisticky významný rozdíl v míře používání neadaptivního copingu. Výsledné hodnoty Studentova t-testu uvádíme v následující tabulce č. 4 a krabicovém grafu č. 2.

Hypotéza H3 byla na základě statistické analýzy prostřednictvím Pearsonovy korelace přijata. Výsledná hodnota r = 0,50 (α = 0,05), což značí na přítomnost statisticky významné pozitivní souvislosti mezi mírou vyhledávání sociální opory a zaměřením na pozitiva. Výsledky jsou znázorněny v tabulce č. 5 a bodovém grafu č. 3.

Hypotéza H4 byla na základě statistické analýzy prostřednictvím Pearsonovy korelace zamítnuta. Výsledná hodnota r = 0,33, což znamená, že mezi vyhledáváním sociální opory a neadaptivním copingem neexistuje statisticky významná negativní souvislost. Níže uvádíme tabulku č. 6 a bodový graf č. 4.
 

Tabulky

Tabulka č. 3: Výsledky Studentova t-testu pro ověření hypotézy H1

Tabulka č. 4: Výsledky Studentova t-testu pro ověření hypotézy H2

Tabulka č. 5: Výsledky Personovy korelace pro ověření hypotézy H3

Tabulka č. 6: Výsledky Pearsonovy korelace pro ověření hypotézy H4

Grafy

Graf č. 1: Krabicový graf znázorňující průměrné skóry vyhledávání sociální opory u skupiny mužů (1) a žen (2)

Graf č. 2: Krabicový graf znázorňující průměrné skóry neadaptivního copingu u skupiny mužů (1) a žen (2)

Graf č. 3: Bodový graf znázorňující míru souvislosti mezi vyhledáváním sociální opory a zaměřením na pozitiva.

Graf č. 4: Bodový graf znázorňující míru souvislosti mezi vyhledáváním sociální opory a neadaptivním copingem.

Diskuze

Prvním cílem výzkumu bylo zjistit, zda existují rozdíly v míře vyhledávání sociální opory, jako copingové strategie, mezi muži a ženami, kteří se potýkají s náročnou životní situací (onkologické onemocnění). Při formulaci stanovených předpokladů vycházíme především ze zahraničních výzkumů, které se tímto tématem zabývají. Carlson et al. (2001; in Julkunen, Gustavsson-Lilius, Hietanen, 2009) dospěli k závěru, že sociální opora je více důležitá pro ženy než pro jejich partnery a že ženy jsou vnímavější k projevované sociální opoře ve vztahu a k tomu, co prožívá jejich partner. Manne et al. (1999a; in Giese-Davis et al., 2000) ve svém výzkumu zjistili, že ženy s rakovinou preferují emoční podporu více než nemocní muži. Další autoři uvádí, že ženy ve srovnání s muži mají obvykle širší sociální síť a více blízkých přátel a užívají sociální oporu častěji jako jeden ze způsobů zvládání (Drageset, Lindstrom, 2003). Na základě statistické analýzy, se však výše zmíněnou hypotézu potvrdit nepodařilo. Důvodem může být zvýšená potřeba vyhledávání sociální opory na straně mužů. Většina mužů ze souboru (n = 21) představuje partnery žen, které se momentálně léčí nebo dříve léčily s onkologickým onemocněním. Onemocnění partnerky představuje značně zátěžovou situaci, která může vést ke zvýšené potřebě vyhledávání sociální či emoční podpory na straně mužů oproti běžným situacím.

Další předpoklad se vztahuje k větší míře používání neadaptivního copingu na straně mužů. Do této kategorie bylo zařazeno distancování, kognitivní a behaviorální vyhýbání. Výsledky některých studií (Eschenbeck, Kohlmann, Lohaus, 2007) ukazují, že chlapci užívají více distancování a vnějších projevů zvládání. Tradiční mužská role je často spojována s vlastnostmi jako je samostatnost a nezávislost, které mohou souviset s užíváním méně adaptivních způsobů zvládání onemocnění, zejména v oblasti sociální výměny (Hoyt, Stanton, 2011). Morse (1991; in Feldman, Broussard, 2006) uvádí, že někteří muži užívají zvýšenou sebekontrolu k utajení vlastních pocitů smutku a strachu před svými ženami. Na základě statistické analýzy se však tento předpoklad potvrdit nepodařilo.

V oblasti neadaptivního copingu byl největší rozdíl mezi skupinou mužů a žen zaznamenán v oblasti užívání kognitivního vyhýbání. U distancování a behaviorálního vyhýbaní byl rozdíl mezi skupinou mužů a žen jen velmi malý. Z těchto výsledků vyplývá, že používání vyhýbavých strategií a distancování může být v těžké životní situaci důležitým způsobem zvládání bez ohledu na pohlaví. Otázkou také zůstává, na kolik jsou tyto strategie skutečně neadaptivní. Bylo zjištěno, že u lidí s vysokou mírou vyhýbání se často objevují negativní psychické příznaky, což je způsobeno neschopností celou událost kognitivně zpracovat. Někdy však může vyhýbání zmírňovat prožívaný stres, především dočasně, protože pomáhá lidem nemyslet na stresující událost (Fagundes, Berg, Wiebe, 2012).

Distancování bylo spolu s vyhledáváním sociální opory nejpoužívanější strategií vůbec. Nejméně užívaná pak byla strategie behaviorální vyhýbání. Tyto výsledky jsou v souladu s výzkumem Dunkel-Schettera et al. (1992). Tito autoři zjistili, že nejvíce používaným způsobem zvládáním bylo distancování (26 %). Vyhledávání sociální opory, pozitivní zaměření a kognitivní vyhýbavé strategie pacienti využívali přibližně ve 20 % případů a nejméně užívanou strategií (11 %) bylo behaviorální vyhýbání. Ve vlastním výzkumném souboru je pořadí užívání jednotlivých copingových strategií srovnatelné s výsledky výše uvedeného výzkumu. Jednotlivé procentuální hodnoty jsou však o poznání větší.

Další část výzkumu byla zaměřena na hledání souvislostí mezi užíváním sociální opory a vybranými copingovými strategiemi. Byla objevena silná pozitivní korelace (r = 0,50) mezi vyhledáváním sociální opory a zaměřením na pozitiva. Tento výsledek podporuje předpoklad, že pomoc blízkých lidí a vzájemné sdílení může vést aktivaci dalších adaptivních způsobů zvládání náročné životní situace. Mezi vyhledáváním sociální opory a neadaptivním copingem byla objevena středně silná pozitivní korelace (r = 0,30). Toto zjištění může souviset s předchozími závěry o významu používání neadaptivního copingu v náročné životní situaci.

Výsledky mohou být do jisté míry ovlivněny složením výzkumného souboru. Vzorek respondentů je značně homogenní a vzhledem k populaci není reprezentativní. Do výzkumu byla zahrnuta data od pacientů, kteří v době sběru dotazníků navštívili některé z pracovišť, kde probíhala jejich distribuce. Většinu pacientů tvoří onkologicky nemocné ženy (n = 21) a většina pacientů se v současné době nachází v remisi jejich onemocnění. Všichni partneři spolu bydlí ve společné domácnosti a až na 2 případy žijí v manželství. Průměrná délka vztahu mezi partnery činí 39,27 let. Průměrná délka života mužů i žen přesahuje 60 let. Z hlediska dalšího výzkumu je vhodné zaměřit pozornost i na mladší partnery, jejichž způsoby zvládání nemoci se mohou v některých ohledech lišit. Dále by bylo vhodné výzkum zacílit pouze na pacienty, kteří momentálně podstupují léčbu nemoci, která může být značně zátěžová a copingové strategie mohou mít v této fázi nemoci rozdílný význam.

Závěry

Příspěvek nabízí pohled na problematiku zvládání onemocnění u onkologických pacientů a jejich intimních partnerů. Záměrem výzkumu bylo zmapování míry užívání copingových strategií a hledání jejich souvislostí dle stanovených předpokladů. Prvním cílem bylo ověřit, zda existují rozdíly v míře užívání vybraných copingových strategií mezi skupinou mužů a žen v náročné životní situaci (onkologické onemocnění). Dalším cílem bylo hledání souvislostí mezi mírou vyhledávání sociální opory a vybranými strategiemi zvládání. Zmíněné závěry mohou přispět k lepšímu porozumění procesu zvládání na straně pacientů a jejich partnerů a potvrzení významu sociální opory v kontextu onkologického onemocnění.

Předneseno: 34. Psychologické dny, Olomouc 2016

Literatura

Banthia, R., Malcarne, V. L., Varni, J. W., Ko, C. M., Sadler, G., & Greenbergs, H. L. (2003). The Effects of Dyadic Strength and Coping Styles on Psychological Distress in Couples Faced with Prostate Cancer. Journal Of Behavioral Medicine, 26(1), 31-52. doi:10.1023/A:1021743005541

Drageset, S., & Lindstrøm, T. C. (2003). The mental health of women with suspected breast cancer: The relationship between social support, anxiety, coping and defence in maintaining mental health. Journal Of Psychiatric And Mental Health Nursing, 10(4), 401-409. doi:10.1046/j.1365-2850.2003.00618.x

Dunkel-Schetter, C., Feinstein, L. G., Taylor, S. E., & Falke, R. L. (1992). Patterns of coping with cancer. Health Psychology, 11(2), 79-87. doi:10.1037/0278-6133.11.2.79

Eschenbeck, H., Kohlmann, C., & Lohaus, A. (2007). Gender differences in coping strategies in children and adolescents. Journal Of Individual Differences, 28(1), 18-26. doi:10.1027/1614-0001.28.1.18

Fagundes, C. P., Berg, C. A., & Wiebe, D. J. (2012). Intrusion, avoidance, and daily negative affect among couples coping with prostate cancer: A dyadic investigation. Journal Of Family Psychology, 26(2), 246-253. doi:10.1037/a0027332

Feldman, B. N., & Broussard, C. (2006). Men's Adjustment to Their Partners' Breast Cancer: A Dyadic Coping Perspective. Health & Social Work, 31(2), 117-127.

Giese-Davis, J., Hermanson, K., Koopman, C., Weibel, D., & Spiegel, D. (2000). Quality of couples' relationship and adjustment to metastatic breast cancer. Journal Of Family Psychology, 14(2), 251-266. doi:10.1037/0893-3200.14.2.251

Hjörleifsdóttir, E. E., Hallberg, I. R., Bolmsjö, I. A., & Gunnarsdóttir, E. D. (2006). Distress and coping in cancer patients: Feasibility of the Icelandic version of BSI 18 and the WOC-CA questionnaires. European Journal Of Cancer Care, 15(1), 80-89. doi:10.1111/j.1365-2354.2005.00620.x

Hoyt, M. A., & Stanton, A. L. (2011). Unmitigated Agency, Social Support, and Psychological Adjustment in Men With Cancer. Journal Of Personality, 79(2), 259-276. doi:10.1111/j.1467-6494.2010.00675.x

Julkunen, J., Gustavsson-Lilius, M., & Hietanen, P. (2009). Anger expression, partner support, and quality of life in cancer patients. Journal Of Psychosomatic Research, 66(3), 235-244. doi:10.1016/j.jpsychores.2008.09.011

Kayser, K., Watson, L. E., & Andrade, J. T. (2007). Cancer as a 'we-disease': Examining the process of coping from a relational perspective. Families, Systems, & Health, 25(4), 404-418. doi:10.1037/1091-7527.25.4.404

Wootten, A. C., Burney, S., Foroudi, F., Frydenberg, M., Coleman, G., & Ng, K. T. (2007). Psychological adjustment of survivors of localised prostate cancer: Investigating the role of dyadic adjustment, cognitive appraisal and coping style. Psycho-Oncology, 16(11), 994-1002. doi:10.1002/pon.1159

Yeh, S., Huang, C., Chou, H., & Wan, T. (2009). Gender Differences in Stress and Coping among Elderly Patients on Hemodialysis. Sex Roles, 60(1/2), 44-56. doi:10.1007/s11199-008-9515-2