Souhrn

Psáno už v r. 2008, ale patrně v SOFTfóru nepublikováno. Zdá se však, že je to vhodný příspěvek k právě aktuální diskusi po jarním dnu RT. V. Chvála nabízí článek uveřejnit jako reakci na článek Šárky Gjuričové.

Souhrn

Co se děje s rodinnou terapií v ČR? Autor shrnuje své zážitky z Dne rodinné terapie na jaře 2014 a vyjadřuje se k jednotlivým příspěvkům a k tématu patchworkfamilies.

Kdo byl na dnu rodinné terapie s tématem patchworksfamilies, ví, kdo nebyl, může si přečíst. Jasno vnesly až v poslední přednášce Tolimatová se Švecovou, tím, že vypsaly plno významů, které anglické slovo patch nabízí: záplata, kousek, příštipek, záplatovat, zalátat, zašít, spravit...Patchwork znamená také „slátanina“. V případě rodiny je myšlena ruční práce se starými kousky látky, ze kterých může vzniknout nová kompozice, nové ocenění nepotřebných záplat. Jako metafora pro rodinu slepenou z různých kousků jiných rodin, poukazuje snad na pracnost, náročnost, nebo nové nabytí hodnoty, nalezení nového užitku, což by pro členy rozpadlých rodin mohlo být opravdu cenným vyústěním ohrožujícího rozpadu rodiny. Přes všechny nahromaděné příměry, ukazující na cennost ruční práce a obnovování vazeb, o které se s námi na začátek podělila Lea Brodová, nedaří se mi přijít názvu (snad i „metafoře“?) pro takové rodiny na chuť. Proč to? Především proto, že na rozdíl od živých lidí a především dětí, nemají jednotlivé kousky látky vůbec žádné nároky na určité uspořádání, potřebné pro zrání, pro naplnění růstových úkolů. A i kdyby byla taková nová sestava zlatem vyšívaná a drahokamy vykládaná, ztráta vlastních rodičů, bezpečných vazeb, které dítě nezbytně potřebuje, se tím nevynahradí.

Šárka Gjuričová přinesla realistický přehled všech obtíží, které takové rodiny do ordinace rodinného terapeuta přináší. Je to hodně práce. A kdyby byla rodinná terapie byznysem podobným třeba výrobě bot, museli bychom si nad tendencí k rozkladu tradičních rodin a sestavování nových (třeba patchworkových) rodin mnout ruce, jako si je mnul Baťa při rozpoutání 1. světové války- znamenalo to automaticky hodně práce pro obuvníka - a velké zisky. Ano, nově sestavované rodiny přinášejí mnoho komplikací, každý rodinný terapeut je zná a pomáhá řešit. Je však na místě hledat způsoby, jak pomoci rodině popřít komplikovanost jejich situace? Máme za úkol zneutralizovat komplikace, které vyvolal rozpad rodin a sestavení nových a dalších sestav vlastních a nevlastních rodičů, vlastních, polovlastních a vlastních sourozenců metodou newspeeku, který se tak osvědčil v Orwelovském světě 1984? Výzva Šárky k tomu, abychom snad už nesrovnávali tyto rodiny s jakousi pomyslnou nukleární rodinou, kde jsou vlastní rodiče s vlastními dětmi, s nabídkou lepšího názvu „bonusové rodiny“ pro ty znovu sestavené (tedy lepší, s nějakým bonusem, s více rodiči, více dětmi, více dědečky a babičkami, prostě „in“), dostává rodinnou terapii do podivné role. Nemá se snad rodinný terapeut zabývat s rodinou (jakkoli složitou) tématy hranic, rozdílů, potřeb a jejich naplňování v procesu jazykování spíše než hledáním nerealistických výhod nové situace? Připomíná mi to dopis dítěte, které jelo na tábor a píše domů, že vlak se s nimi sice převrhl, ale bylo to zrovna na břehu jezera, tak se mohou krásně koupat.

Nemožnost najít výhody jakkoli uspořádaných rodin ve srovnání s rodinami tradičními vynikla v referátu Mgr. Konrádové, která se v rámci své práce v domově pro „padlé dívky“ mezi 15 -18 lety (doufám, že jsem si zapamatoval dobře) setkává s plody rozpadajících se rodin. Marně hledala nějaké výhody patchworkových rodin, i když se snažila vyhovět. Myslím, že to byla ona, kdo řekl realisticky: „Pokud si dospělí dají po rozpadu svých rodin práci s tím, aby vytvořili skutečný patchwork, nepotřebují rodinného terapeuta. Většinou však jde o rodiny jen chabě zalátané.“

Většina dalších referátů ukazovala příběhy složitě poskládaných rodin, které se autoři ani nepokoušeli nakreslit, aby usnadnili posluchači orientaci v prezentovaném příběhu. Nejsou mapy rodin už v rodinné terapii zakázané? Nebo přežitkem? Protože by tam byla až příliš vidět realita vrozených a získaných vztahů? Zdálo se jen mně, že ty příběhy vypadaly, jako když rozsypete čaj? Jen souhrn údajů, událostí, které spolu nesouvisí, žádná představa systému, žádné systémové síly, ani ty nejmenší. Dospívající syn matky zlobí? Chce mít vždy poslední slovo v nekonečných hádkách s jejím novým partnerem? Chrání ho vždy matka? Mohli bychom si představit, že se během času, kdy žil jen s matkou, dostal do místa jejího partnera, a teď bojuje proti vetřelci? Je ještě přijatelné, aby rodinný terapeut hypotetizoval? Nebo dělá jen sbírku různých sdělení jednotlivých členů rodiny, aniž by si cokoli pomyslel? Co aspoň trojúhelníky Lynn Hoffmannové, když už představa rodiny jako sociální dělohy je v Motole nejspíš na indexu? Nepomohly by nám ve složitých rodinách? Kdo s kým a proti komu? Kdy jsou trojúhelníky stabilní a kdy labilní?

Mgr. Slánská ukázala takovou jistě úctyhodnou „ruční práci“ složitě sestavené rodiny vedenou poradensky. Zase ten rozsypaný čaj bez naděje se v tom vyznat. Na závěr říká realisticky o svých klientech: „Budoucnost, kterou lze těžko předvídat“, a já bych jen dodal:…“protože nechtějí znát minulost.“ Ale chce ji znát terapeut? Chce zachytit na dně chaotického procesu nějaké vzorce? (A měl by? Směl by? Není to již zakázané?) Byl bych to řekl i v diskusi, ale ta nevypadala, že je žádoucí; promluvit bych snad směl „jen kdybych měl něco velmi naléhavého, že by to nešlo vydržet“, nebo jak nás to Lea vyzvala. Tak to já mám raději diskusi, která je obohacující, vítaná, proměňující všechny, kdo otevřeně diskutují. Ale takhle, za každou cenu? Proč?

A nejpozoruhodnější jev celého dne rodinné terapie: Lea se vždy pečlivě distancuje od SOFTu, takže říká, „Ještě tady chtějí něco říci Sofťáci.“ Ti sofťáci, tedy lidé starající se o Společnost rodinných terapeutů SOFT, tentokrát Blanka Pöslová a Lucie Hornová, informovali o tom, že se právě dějí volby do orgánů této zastřešující organizace rodinných terapeutů. A na to se většina, opravdu drtivá většina posluchačů, patrně rodinných terapeutů, zvedla a šla domů. Zbylo nás tam asi deset starých volů, kteří si nedokázali nikdy vyjasnit, co je sekce rodinné terapie a co SOFT. Něco to asi znamená, říkali jsme si. Možná konec rodinných terapeutů v Čechách. A proč vlastně ne? Rodina je přece taky zbytečná.