Dne 9. 10. jsem se zúčastnila Dne rodinné terapie v lékařském domě. Bylo to pro mne velmi obohacující, jelikož setkání s "psychologickou" veřejností mne posouvá do jiné dimenze myšlení. Pracuji totiž jako praktická lékařka pro dospělé se zájmem o psychosomatiku a rodinnou terapii. Ráda bych si v této mé reflexi "přihřála polívčičku" svého myšlení lékařského. Dle mého názoru je i somatický pohled na rodinu důležitý. Napadají mě dvě témata, která bych chtěla otevřít.
1. Pohled na ženský a mužský princip.
Nepracuji s patologickým rodinným systémem cíleně (jsem praktická lékařka), pracuji s jedincem, který ani žádnou patologii v rodině nevnímá. Přichází za mnou se somatickými obtížemi. Někdy sama cítím, že je zde práce pro psychologa či rodinného terapeuta, ale velmi často jde jen o drobné "skřípání v systému (např. častější angíny jednoho člena rodiny). A tady skutečně jenom stačí naťuknout a mírně otevřít téma, jak to doma chodí. A během pár minut již dokáži poznat, kde je převaha mužské či ženské role. Nemám ani čas ani ambice v ordinaci řešit jejich rodinu opravdu systémově. Mnohdy stačí jen mužské a ženské chování v rodině "mírně" vyladit a angína je pryč. Ale abych toho mohla dosáhnout, tak i jako praktický lékař musím rozumět ženské a mužské roli. A ukazuje se, že skutečně systém rodiny se po mužské a ženské roli sám dovolává. Nejprve somatizací jen mírnými příznaky, když vychýlení je jen mírné. A tam cítím roli lékaře především v primární péči (myšleno PL ,PLDD, gynekologie). Myslím si proto, že o mužském a ženském principu je důležité mluvit a učit o tom nejen psychology, ale i lékaře, stejně tak i laickou veřejnost. A protože političtí i veřejní činitelé po vyjádření také volají, tak si myslím, že je důležité - jak na setkání několikrát upozornil Dr. V. Chvála - abychom jako odborníci vzdělaní v psychologii a rodinné terapii, ale i v lékařských oborech, trvali na tom, že mužský a ženský princip je dán biologicky a nedá se přehlížet. Příroda je moudrá a ví, proč to tak zařídila. Zcela tedy s apelem Dr. Trapkové a Dr. Chvály souhlasím a jsem s ním ztotožněna.
2. Tradiční model rodiny muž-žena-dítě
Mnoho se diskutovalo o tom, zdali toto seskupení má být nazýváno normou či ne. Podívala jsem se na to opět ze somatického hlediska. Rodina (jak v mnohé literatuře zmiňujete právě Dr. Chvála a Dr. Trapková ) je organismem. Já jsem tento "organismus" srovnala s jedincem, což je také organismus. Jestliže je člověk zdravý, tak všechny orgánové soustavy pracují v rovnováze a nevytváří symptom. Ale je-li drobná výchylka, tak je symptom na světě. Uvedu příklad MÍRNÉ PYLOVÉ ALERGIE. S tím také jedinec neběží hned k lékaři, ale už chápe, že situace není zcela normální. A v současné době mírnou alergií trpí téměř polovina západní populace. Pokouší se ji tedy nějak řešit. Někdy stačí kapky do nosu. Ale NORMA ZDRAVÍ to není. Chápeme to všichni, i když každý druhý pacient Vám při dotazování na osobní anamnézu odpoví - jen mírná alergie, ale to je dneska asi normální. Tudíž to nevnímá jako nemoc, ale ani jako plné zdraví. A my lékaři víme, že alergie je PORUCHA imunitního systému. Sám pacient se často snaží si s tím sám poradit, a při neústupu obtíží tak vyhledá odbornou pomoc. Tudíž ví, že alergie do modelu zdraví nepatří.
Stejně tak je to s rodinou. Odklon od tradiční rodiny je dle mého názoru "porucha systému". Je jen teď na hlavách pomazaných, jak tuto poruchu nazvat, aby nebyla velkým stigmatem a nevedla k další traumatizaci - což zaznělo v diskuzi, ale zároveň nás to nutilo pracovat s tím, že je to již odklon od "zdravé rodiny".
S oběma moderátory Dne rodinné terapie jsem souzněla celou dobu, hlavně lidsky. Mám doma dvě dospívající dcery a záleží mi na tom, aby si jednou mohli najít dospělé partnery nejenom dle kalendářního věku a mohli žít ve společnosti, kde jsou pravidla přehledná a přitom nechybí tolerance.
Ještě jednou moc velké díky oběma.
Komentáře
Ve skutečnosti není empirický důkaz, že by ideálním rodičovským párem byla genderová kombinace muže a ženy, že ideálním rodinným uspořádáním ve vztahu k prospěchu dětí je výchova v rámci institucionalizovaného manželství matky a otce.
Rodiny, kde děti opravdu prospívaly nejlépe, se bez ohledu na uspořádání vyznačovaly nepřítomností konfliktů, vysokou mírou spolupráce, důvěrou a soudržností, vřelostí a péčí, vysokou mírou sociálních spojení a podpory. Navíc ona zmiňovaná spolupráce překračuje tradiční genderové role, protože je jí myšleno vyrovnanější rozdělení rodičovských kompetencí a péče o domácnost (tedy zastupitelnost).
Svůj názor jsem postavila na svých zkušenostech z praxe praktické lékařky. Neprováděla jsem žádnou studii, která by byla založena na principech EBM. Také své tvrzení nemám podložena tvrdými daty. A jistě má Mgr. Procházka pravdu, že mé zkušenosti vyplývají z mé zkušenosti jak osobní, tak práce s rodinou na poli medicínském. Před více než 10ti lety jsem se v rámci studia akupunktury pro lékaře seznámila, jak funguje mužský a ženský princip v tradiční čínské medicíně. Součást tohoto školení byla i přednáška Dr. Chvály, který tyto principy přenesl do rodinného systému. Velice mne to oslovilo a začínala jsem si všímat toho, jak se v rodinách mužský a ženský princip vyjadřuje - opakuji velmi povrchně, jelikož nejsem rodinný terapeut - a došla jsem k závěru, že aby organismus fungoval zdravě – tj netvořil somatické příznaky z mého hlediska jakožto somatického lékaře - je nutná rovnováha mezi mužskou a ženskou energií. A to nezpochybňuji, že i žena může mít svou mužskou energii a naopak muž se může projevovat tzv. ženskou energií. Ale je dobré znát, v čem se mužský a ženský princip liší, v čem se prolíná apod…. Však snahou terapeutů východních kultur (např. ajurveda, tradiční čínská medicína apod…) je harmonizace mezi jangovou(mužskou) a jinovou(ženskou) energií v organismu. Jestliže je rovnováha, tak pak orgánové systémy pracují ve vzájemné spolupráci a harmonicky.
A jak je to s mou touhou mít svět zaškatulkovaný? Dovolte, abych se i na tento problém podívala z hlediska medicíny.
Abychom mohli pochopit, jak funguje lidské tělo, tak nejprve musíme pochopit fyziologii a anatomii tohoto organismu. Ta je daná letitým bádáním a zkušenostmi lékařů, fyziologů, patologů apod…. A musely být určeny hranice, co je patologie a co není, aby lékaři byli schopni se v tomto složitém organismu orientovat a navrhnout optimální léčbu.
Napadá mne zase příklad z klinické praxe. Při preventivní prohlídce zjistím odchylku v laboratorních hodnotách jaterních testů. (Zkušení lékaři rozhodli, kde je přesně hranice, co je norma a co již patologie.) Před sebou mám pacienta, který se těší plnému zdraví, žije plnohodnotný život a na nic si neztěžuje. Jelikož odchylka je jen velmi mírná, tak pacienta upozorním na možná režimová opatření, a sleduji, jak se hodnoty v jaterních testech vyvíjejí. Vlivem úpravy životosprávy může totiž dojít zcela k normalizaci. Ale při nedodržení režimových opatření pak následují strukturální změny na játrech. Jedinec sice žije dál celkem plnohodnotný život, ale bez léčby se časem játra stávají fibrotickými, pak cirhotickými a nakonec jedinec umírá v důsledku dysfunkce jaterní tkáně. A to trvá řadu let.
Pro mne jako terapeuta je důležité znát, kde je ta hranice, kdy už dochází k odklonu od normy, abych mohla spolu s pacientem vymyslet, co nejvhodnější opatření co nejdříve– záměrně to nenazývám léčbou.
Čím déle pracuji na poli medicínském a snažím se na pacienty dívat v psychosociálním kontextu, tak si troufám tvrdit, že i na rodinu se dá dívat jako na organismus, a stonání rodiny se může řídit podobnými principy jako stonání jedince v širším kontextu. A abych se mohla dobře orientovat v problematice, tak by měl být jasně definován stav „fyziologický“. V medicíně se totiž nebojíme již mírný odklon od normy nazvat patologií (např. patologický nález v lab. hodnotách jaterních testů – byť se jedná o setiny ) a přitom jedince rozhodně nenazýváme jako nemocného.
Samozřejmě v rodinném systému není vhodné užívat slova jako patologie apod, ale myslím si, že hranice má být určena….
Když si pročítám mojí reakci, nepadlo tam příliš často slovo „hranice“????