pondělí, 22 říjen 2018 07:25

Záchová Magdalena: Reflexe na Den rodinné terapie (Lékařský dům Praha, 9.10.2018)

Napsal(a)

Dne 9. 10. jsem se zúčastnila Dne rodinné terapie v lékařském domě.  Bylo  to pro mne velmi obohacující, jelikož setkání s "psychologickou" veřejností mne posouvá do jiné dimenze myšlení. Pracuji totiž jako praktická lékařka pro dospělé se zájmem o psychosomatiku a rodinnou terapii. Ráda  bych si v této mé reflexi "přihřála polívčičku" svého myšlení lékařského. Dle mého názoru je i somatický pohled na rodinu důležitý. Napadají mě dvě témata, která bych chtěla otevřít. 

 

1. Pohled na ženský a mužský princip. 

Nepracuji s patologickým rodinným systémem cíleně (jsem praktická lékařka),  pracuji s jedincem, který ani žádnou patologii v rodině nevnímá. Přichází za mnou se somatickými obtížemi. Někdy sama cítím, že je zde práce pro psychologa či rodinného terapeuta, ale velmi často jde jen o drobné "skřípání v systému (např. častější angíny jednoho člena rodiny). A tady skutečně jenom stačí naťuknout a mírně otevřít téma, jak to doma chodí. A během pár minut již dokáži poznat, kde je převaha mužské či ženské role. Nemám ani čas ani ambice v ordinaci řešit jejich rodinu opravdu systémově. Mnohdy stačí jen mužské a ženské chování v rodině "mírně" vyladit a angína je pryč. Ale abych toho mohla dosáhnout, tak i jako praktický lékař musím rozumět ženské a mužské roli. A ukazuje se, že skutečně systém rodiny se po mužské a ženské roli sám dovolává. Nejprve  somatizací jen mírnými příznaky, když vychýlení je jen mírné. A tam cítím roli lékaře především v primární péči (myšleno PL ,PLDD, gynekologie). Myslím si proto, že o mužském a ženském principu je důležité mluvit a učit o tom nejen psychology, ale i lékaře, stejně tak i laickou veřejnost.  A protože političtí i veřejní činitelé po vyjádření také volají, tak si myslím, že je důležité - jak na setkání několikrát upozornil Dr. V. Chvála - abychom jako odborníci vzdělaní v psychologii a rodinné terapii, ale i v lékařských oborech, trvali na tom, že mužský a ženský princip je dán biologicky a nedá se přehlížet. Příroda je moudrá a ví, proč to tak zařídila. Zcela tedy s apelem Dr. Trapkové a Dr. Chvály souhlasím a jsem s ním ztotožněna. 

 

2. Tradiční model rodiny muž-žena-dítě 

Mnoho se diskutovalo o tom, zdali toto seskupení má být nazýváno normou či ne. Podívala jsem se na to opět ze somatického hlediska. Rodina (jak v mnohé literatuře zmiňujete právě Dr. Chvála a Dr. Trapková ) je organismem. Já jsem tento "organismus" srovnala s jedincem, což je také organismus. Jestliže je člověk zdravý, tak všechny orgánové soustavy pracují v rovnováze a nevytváří symptom. Ale je-li drobná výchylka, tak je symptom na světě. Uvedu příklad MÍRNÉ PYLOVÉ ALERGIE. S tím také jedinec neběží hned k lékaři, ale už chápe, že situace není zcela normální. A v současné době mírnou alergií trpí téměř polovina západní populace. Pokouší se ji tedy nějak řešit. Někdy stačí kapky do nosu. Ale NORMA ZDRAVÍ to není. Chápeme to všichni, i když každý druhý pacient Vám při dotazování na osobní anamnézu odpoví - jen mírná alergie, ale to je dneska asi normální. Tudíž to nevnímá jako nemoc, ale ani jako plné zdraví. A my lékaři víme, že alergie je PORUCHA imunitního systému.  Sám pacient se často snaží si s tím sám poradit,  a při neústupu obtíží  tak vyhledá odbornou pomoc. Tudíž ví, že alergie do modelu zdraví nepatří. 

Stejně tak je to s rodinou. Odklon od tradiční rodiny je dle mého názoru "porucha systému". Je jen teď na hlavách pomazaných, jak tuto poruchu nazvat, aby nebyla velkým stigmatem a nevedla k další traumatizaci - což zaznělo v diskuzi, ale zároveň nás to nutilo pracovat s tím, že je to již odklon od "zdravé rodiny".

 

S oběma moderátory Dne rodinné terapie jsem souzněla celou dobu, hlavně lidsky. Mám doma dvě dospívající dcery a záleží mi na tom, aby si jednou mohli najít dospělé partnery nejenom dle kalendářního věku a mohli žít ve společnosti, kde jsou pravidla přehledná a přitom nechybí tolerance. 

Ještě jednou moc velké díky oběma. 

Číst 482 krát
MUDr. Magdalena Záchová

Praktická lékařka pro dospělé Praha, t.č. ve výcviku v rodinné terapii psychosomatických poruch, Lirtaps, Liberec.

Komentáře   

#1 Jiří Procházka (AMRP) 2018-10-23 11:18
Doktorka Záchová se odvolává k biologické podmíněnosti genderových rolí, ale nejen, že tuto podmíněnost nijak nedokazuje, ale odvolává se k terapeutům Chválovi a Trapkové, kteří tento esencialistický postoj již před mnoha lety sami opustili. Jak si pak doktorka Záchová poradí s celkem evidentním faktem, že generové role jsou podmíněné danou kulturou dané doby, že procházejí vývojem? Jak si poradí s páry stejného pohlaví, aniž by je patologizovala? Obávám se, že by si neporadila, protože výslovně patologizuje – označuje jinou rodinnou strukturu za poruchu a odklon od „zdravé rodiny“. Dnes se ale rodina v odborné veřejnosti neřídí strukturou, ale dynamikou a skutečnou funkčností. Doporučuji pročíst si heslo „Rodina“ zpracované Irenou Sobotkovou zabývající se rodinnou psychologií (Baštecká, B., ed. Psychologická encyklopedie. Aplikovaná psychologie. Praha: Portál 2010.). Z textu vyplývá, že lékařka se řídí spíš osobním zvykem, osobní zkušeností, kterou ale interpretuje na předem daný zažitý model, na který je zvyklá. Chápu pak, že s těmito tradičními představami „lidsky souzní“ a je pochopitelná touha mít svět stále stejně zaškatulkovaný a přehledný. To ale není profesionální, protože nemůžeme pro svou pohodlnost rodinám stlát na Prokrustově loži.

Ve skutečnosti není empirický důkaz, že by ideálním rodičovským párem byla genderová kombinace muže a ženy, že ideálním rodinným uspořádáním ve vztahu k prospěchu dětí je výchova v rámci institucionalizovaného manželství matky a otce.

Rodiny, kde děti opravdu prospívaly nejlépe, se bez ohledu na uspořádání vyznačovaly nepřítomností konfliktů, vysokou mírou spolupráce, důvěrou a soudržností, vřelostí a péčí, vysokou mírou sociálních spojení a podpory. Navíc ona zmiňovaná spolupráce překračuje tradiční genderové role, protože je jí myšleno vyrovnanější rozdělení rodičovských kompetencí a péče o domácnost (tedy zastupitelnost).
Citovat
#2 Magdalena Záchová 2018-10-24 20:39
Velice děkuji za komentář Mgr. Procházky. Nejsem psycholog ani rodinný terapeut a na problematiku jsem se zkusila podívat pohledem somatického lékaře. Názorů psychologů si velmi vážím, pomáhají mi dívat se na problémy, které řeším v ordinaci z širšího hlediska. Jsem si plně vědoma, že můj pohled lékaře může se zdát pohledem velmi zjednodušeným.
Svůj názor jsem postavila na svých zkušenostech z praxe praktické lékařky. Neprováděla jsem žádnou studii, která by byla založena na principech EBM. Také své tvrzení nemám podložena tvrdými daty. A jistě má Mgr. Procházka pravdu, že mé zkušenosti vyplývají z mé zkušenosti jak osobní, tak práce s rodinou na poli medicínském. Před více než 10ti lety jsem se v rámci studia akupunktury pro lékaře seznámila, jak funguje mužský a ženský princip v tradiční čínské medicíně. Součást tohoto školení byla i přednáška Dr. Chvály, který tyto principy přenesl do rodinného systému. Velice mne to oslovilo a začínala jsem si všímat toho, jak se v rodinách mužský a ženský princip vyjadřuje - opakuji velmi povrchně, jelikož nejsem rodinný terapeut - a došla jsem k závěru, že aby organismus fungoval zdravě – tj netvořil somatické příznaky z mého hlediska jakožto somatického lékaře - je nutná rovnováha mezi mužskou a ženskou energií. A to nezpochybňuji, že i žena může mít svou mužskou energii a naopak muž se může projevovat tzv. ženskou energií. Ale je dobré znát, v čem se mužský a ženský princip liší, v čem se prolíná apod…. Však snahou terapeutů východních kultur (např. ajurveda, tradiční čínská medicína apod…) je harmonizace mezi jangovou(mužskou) a jinovou(ženskou) energií v organismu. Jestliže je rovnováha, tak pak orgánové systémy pracují ve vzájemné spolupráci a harmonicky.

A jak je to s mou touhou mít svět zaškatulkovaný? Dovolte, abych se i na tento problém podívala z hlediska medicíny.
Abychom mohli pochopit, jak funguje lidské tělo, tak nejprve musíme pochopit fyziologii a anatomii tohoto organismu. Ta je daná letitým bádáním a zkušenostmi lékařů, fyziologů, patologů apod…. A musely být určeny hranice, co je patologie a co není, aby lékaři byli schopni se v tomto složitém organismu orientovat a navrhnout optimální léčbu.
Napadá mne zase příklad z klinické praxe. Při preventivní prohlídce zjistím odchylku v laboratorních hodnotách jaterních testů. (Zkušení lékaři rozhodli, kde je přesně hranice, co je norma a co již patologie.) Před sebou mám pacienta, který se těší plnému zdraví, žije plnohodnotný život a na nic si neztěžuje. Jelikož odchylka je jen velmi mírná, tak pacienta upozorním na možná režimová opatření, a sleduji, jak se hodnoty v jaterních testech vyvíjejí. Vlivem úpravy životosprávy může totiž dojít zcela k normalizaci. Ale při nedodržení režimových opatření pak následují strukturální změny na játrech. Jedinec sice žije dál celkem plnohodnotný život, ale bez léčby se časem játra stávají fibrotickými, pak cirhotickými a nakonec jedinec umírá v důsledku dysfunkce jaterní tkáně. A to trvá řadu let.
Pro mne jako terapeuta je důležité znát, kde je ta hranice, kdy už dochází k odklonu od normy, abych mohla spolu s pacientem vymyslet, co nejvhodnější opatření co nejdříve– záměrně to nenazývám léčbou.
Čím déle pracuji na poli medicínském a snažím se na pacienty dívat v psychosociálním kontextu, tak si troufám tvrdit, že i na rodinu se dá dívat jako na organismus, a stonání rodiny se může řídit podobnými principy jako stonání jedince v širším kontextu. A abych se mohla dobře orientovat v problematice, tak by měl být jasně definován stav „fyziologický“. V medicíně se totiž nebojíme již mírný odklon od normy nazvat patologií (např. patologický nález v lab. hodnotách jaterních testů – byť se jedná o setiny ) a přitom jedince rozhodně nenazýváme jako nemocného.
Samozřejmě v rodinném systému není vhodné užívat slova jako patologie apod, ale myslím si, že hranice má být určena….
Když si pročítám mojí reakci, nepadlo tam příliš často slovo „hranice“????
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit