sobota, 08 září 2018 20:40

Hučín Jakub: Sexuální orientace v kontextu rodinných vztahů

Napsal(a)

Shrnutí: Lidská sexualita je nesmírně komplexní a býváme někdy v pokušení ji zjednodušovat. Několik příběhů klientů nám ukáže, co všechno se může do sexuálního prožívání v partnerském vztahu promítat, včetně osobnostní křehkosti či nezralosti. Ne vždy homosexuální nebo heterosexuální preference skutečně znamená, že dotyčný je zároveň takto sexuálně orientovaný. A když do této situace mají přijít i děti, může to znamenat pro celý vztahový systém až nadlimitní zátěž.

 

Sexuální orientaci partnerů jsme byli dosud zvyklí v rodinném uspořádání brát jako samozřejmost, kterou jsme nijak zvlášť neřešili. Jiná sexuální orientace než většinová heterosexuální nás vede k větší fenomenologické otevřenosti, protože vnáší jak do terapeutické práce s osobností klienta, tak do jeho rodinných vztahů nové a někdy ne zcela očekávané momenty, jak nám ukáže několik životních příběhů našich klientů.

 

Ve třetím díle první série amerického seriálu Masters of sex, na České televizi pod názvem Mystérium sexu, říká hlavní postava, americký lékař Bill Masters následující slova: „V tom nevěstinci jsem potkal jednoho mladíka, prostituta. Otevřel mi oči v několika věcech. Muži, kteří mu platí za služby, nejsou zločinci nebo vyděděnci. Nejsou to zvrhlíci. Jsou to otcové rodin, kteří vedou dvojí život. A trápí se v přítmí. Já nemám přítmí rád. Věřím, že mám vůči těmto mužům zodpovědnost...“

            A tento text se týká právě těchto mužů a žen, kteří žijí osobní a partnerský život tak trochu v přítmí, a s tímto přítmím k nám přicházejí do našich poraden a ordinací. Nemám ambici rozvíjet teorie o sexualitě a sexuální orientaci, ale chci nabídnout spíš jakousi koláž několika příběhů z terapie, které nám ukazují, jak se složitost lidské sexuality promítá do vztahů v rámci rodiny a partnerského vztahu. Rád bych se podíval spolu s vámi na to, co složitost sexuální orientace se vztahem i s rodinným uspořádáním dělá. Musím říci, že snaha být otevření a fenomenologicky se dívat nám v terapii může mnohdy velmi silně zamotat hlavu.

 

Odlišná sexuální orientace a křehkost vlastního já

Zorientovat se správně v práci s klienty s menšinovou sexuální orientaci (tím mám na mysli homosexuální a bisexuální klienty) není jednoduché, a to nejenom kvůli odlišné sexuální orientaci, ale spíše kvůli kombinaci odlišné sexuální orientace s osobnostní problematikou klientů.

            Kdo pracujete s klienty s menšinovou sexuální orientací, pravděpodobně mi potvrdíte, že velká část z těchto klientů je oslabená v otázce sebepojetí, sebepřijetí, v otázce vnímání vlastní hodnoty a individuality. Tato otázka zní: „Smím být takový/á, jaký jsem?“. Naši klienti a samozřejmě i ti, kteří k nám vůbec nedorazí, museli často svou sexuální orientaci a své prožívání skrývat, aby se vyhnuli výsměchu nebo šikaně vrstevníků, nebo odmítnutí ze strany své rodiny. Často si museli svou trnitou cestu prošlapat sami bez podpory okolí a to se pochopitelně promítá do jejich osobní a osobnostní nejistoty, jestli je v pořádku, že jsou takoví, jací jsou. Nechci v souvislosti s nimi používat označování jako osobnostní či sexuální nezralost, protože znějí pejorativně a takových označení si užili dost. Spíš bychom mohli mluvit o jejich křehkosti právě v rovině vnímání vlastní hodnoty a jedinečnosti. Nejistá vlastní identita vede k tomu, že ne u všech homosexuálně či bisexuálně orientovaných klientů je jejich usazení nejen v jejich sexuálním i citovém prožívání, ale i v prožívání sebe sama jakožto člověka jasné a dostatečně pevné.

            Můžeme se zde proto setkat i s větším množstvím obranných mechanismů (např. polarizovaný způsob při vymezení vůči druhému člověku a dávání hranic – u svých klientů s odlišnou sexuální orientací vidím více buď tendence hranice nemít a přizpůsobovat se, anebo se vůči nim vymezit až agresivně – např.v situaci konfliktu, kritiky ze strany druhého člověka apod), což se samozřejmě promítá i do kvality vztahů včetně partnerských vztahů, které klienti s odlišnou sexuální orientací navazují a prožívají. Jestliže jejich prožívání sebe sama je křehčí, bývají křehčí i jejich vztahy. A pokud jsou ve vztahu dva lidé s křehkou identitou, vztah bude křehký na druhou a je obtížnější s těmito vztahy pracovat jak v individuální, tak i v párové terapii. K nejistotě klientů se přidává i nejistota moje, tedy nejistota terapeuta – klade to na mě nárok, kdy musím přemýšlet, jestli to, že vztahy homosexuálních klientů vnímám jako křehčí, je dané skutečnou křehkostí a nejistotou klientů, anebo jde spíše o moji vlastní nejistotu, protože se nemohu opřít o vlastní zkušenost v takovém vztahu.

            Když se vrátíme do terapeutického křesla, byl jsem sám často překvapený, že v terapii těchto klientů a jejich vztahů často nemusí být vůbec primární sexuální problematika, sexuální vztahy fungují zpravidla docela dobře, ale spíše problematika osobnostní, problematika vztahu k sobě... Někdy se setkávám s až nemilosrdným a sebeznehodnocujícím postojem, a to opět nejen v oblasti sexuálního prožívání, ale spíše obecně v rovině mezilidských vztahů a v rovině vztahu k sobě.

 

Která sexuální orientace je ta pravá?

Vedle klientů se skutečně odlišnou sexuální orientací bych chtěl zmínit i klienty, kteří nám mohou nesmírně zamotávat hlavu, a často máme pocit, že se nemáme čeho chytit, a to jsou klienti nikoli s odlišnou sexuální orientací, ale s nezralou sexualitou nebo nejasnou sexuální orientací, kdy se do jejich sexuálního a citového prožívání mísí strach z druhého pohlaví, nebo negativní zkušenosti (např. odtažitý otec, nebo rodové trauma neumožňující být u sebe a odkrýt svoji vlastní sexuální identitu a orientaci). Můžeme se tak setkat s klienty, kteří jsou pravděpodobně heterosexuálně orientovaní, ale z nějakého důvodu žijí v homosexuálním vztahu. Pokusme se to ilustrovat na konkrétním příběhu.

            Adéla je mladá 25 letá žena žijící dva roky v lesbickém vztahu se stejně starou mladou ženou. Vztah jí vyhovuje, vyhovují si navzájem, cítí citovou blízkost a pochopení. Ve vztahu oceňuje vzájemnou naladěnost, možnost sdílet, líbí se jí i sex, je vzájemně hodně něžný. Mužů se bojí – buď muže obdivuje, nebo si ho potřebuje zotročit a pohrdá jím. V terapii se objevuje problematický vztah s otcem, který se k ní choval odmítavě a chladně, vedle toho se objevuje ženské rodové trauma nejasného obsahu – všechny ženy v rodové linii, kam až si Adéla vzpomíná, trpěly zvláštní úzkostí a napětím v kontaktu s muži, přitom vůbec není jasné, co se stalo. V tu chvíli zpozorňujeme a začíná  se nám objevovat otázka, jestli její partnerské soužití je projevem její sexuální orientace, anebo jejího strachu z mužů. V terapii je cítit i její silná ambivalence směrem k terapeutovi – ostražitý postoj, na druhou stranu dává najevo, že jsou pro ni terapeutická setkání hodně důležitá. Následně se Adéla rozchází s partnerkou, postupně se stabilizuje a to i ve vztazích, zajímavé je, že nevyhledává další lesbický vztah. Začíná víc vnímat i muže kolem sebe. Postupně s jedním z nich naváže citový vztah a zamiluje se. Působí jiným dojmem, má jasnější pohled, působí uvolněněji a ženštěji, i když uvádí, že se mužů a jejich agresivity stále bojí a ženy vnímá jako citlivější a mírumilovnější.

            Příběh Adély a její původní přítelkyně není ojedinělý, potkal jsem se vícekrát s tím, že původně lesbická orientace se během terapie měnila díky tomu, jak se dotyčná klientka zbavovala strachu z mužů a mužské sexuality. Tím samozřejmě vůbec nezpochybňujeme existenci a legitimitu homosexuální orientace jak u žen, tak i u mužů. Spíše máme na mysli fakt, že do prožívání, a to i sexuálního, může vstupovat celá řada proměnných, které mohou i zásadně měnit situaci. Připojuji pro ilustraci ještě jednu z charakteristik hraniční poruchy osobnosti v MKN 10: „Je přítomno několik charakteristik emoční nestálosti, navíc má pacient často nejasné nebo narušené představy o sobě samém, cílech a vnitřních preferencích (včetně sexuálních)...“, což byla i situace Adély. Tím víc je dobré zůstat u fenomenologického postoje, protože někdy můžeme být překvapení tím, co všechno se nám ukáže.

 

Když jedna rodina nestačí

Pravděpodobně častější situace než ta, o které právě byla řeč, je přesně opačná, kdy homosexuálně nebo bisexuálně orientovaní klienti žijí v heterosexuálním manželství. Důvody jsou různé – může jít o vědomý krok pod tlakem společnosti, snahu se ukrýt, v určitých skupinách, jako jsou některé církve to může být pokus o „léčení“ homosexuální orientace, může jít ale i o proces sexuálního dozrávání. K tomuto psychosexuálnímu dozrávání dochází samozřejmě i v terapii, což se promítá i do prožívání vztahů těchto klientů.

            V dalším příběhu potkáváme 35 letého Martina. Od prvního setkání je cítit jeho velká vztahová závislost na svých rodičích, na své ženě, se kterou žije v přibližně pět let trvajícím manželství. Martin působí spíše jako kluk ztracený v komplikovaném světě, se kterým si neví rady. V partnerském vztahu je spokojený, i když by si představoval víc pozornosti a podpory ze strany své ženy. Intimita jim, podle jeho slov, funguje dobře, je s tím spokojený. Po nějaké době v terapii se začíná svěřovat s tím, že se mu vždycky líbili i kluci, od dospívání toužil něco zkusit i s mužem. Myšlenky to byly intenzivní, i když je prožíval vždycky jenom ve fantazii. Když se ptám, jak to tedy má se svojí ženou, mluví o tom, že se mu líbí, přitahuje ho, ale to myšlenky na sex s mužem nevylučuje. Postupně se dostáváme k tomu, že je pravděpodobně bisexuální, není pro něj jednoduché tuto svojí orientaci přijmout, připadá si divný. Na druhou stranu ho fyzický kontakt s jiným mužem stále více láká. Na jedno setkání přichází s tím, že navázal vztah s jiným mužem a to i sexuální. Tato zkušenost ho nejdřív vyděsí, ale je pro něj tak silná a lákavá, že ji opakuje. Tyto Martinovy experimenty ale vyjdou najevo a vedou k rozpadu jeho rodiny. V současné době žije Martin sám a hodně se zabývá myšlenkami na budoucnost, ale zatím se stále nerozhodl, kterou cestou má jít, zda cestou vztahu se ženou či s mužem.

            V příběhu Martina vidíme, jak se u něj vyvíjelo to sexuální prožívání, které bylo společností podporované, homosexuální složka může být potlačovaná a projeví se až v dospělosti. Kromě fantazie se ukazuje jako klíčové, jestli dotyčný udělá zkušenost, ta obvykle latentní část jeho sexuálního prožívání rozvine.

 

Početí z rozhodnutí

Obě dvě tyto situace se týkaly zejména partnerských vztahů, děti jimi byly zasaženy pouze okrajově. Třetí příběh, který bych chtěl uvést, se týká přímo dětí. Jde o situaci, kdy se dospělí muž a žena, kteří nejsou partnery, rozhodnou počít dítě. Nepočítají přitom s rozvojem rodičovského cítění vůči dítěti, což pak nesmírně komplikuje všechny vztahy. Děje se to jak v heterosexuálních, tak i homosexuálních párech, u homosexuálních párů může být tato situace ještě komplikovanější. Situace, se kterou jsem se setkal já, taková byla. Dva muži – homosexuální pár a dvě ženy – lesbický pár, přičemž mezi jedním z mužů a jednou z žen byl zároveň sourozenecký vztah, se dohodli, že muž-bratr své lesbické sestry oplodní její partnerku, aby lesbický pár mohl mít a vychovat dítě. Dotyčný muž tuto situaci vnímal spíš technicky a neviděl v tom problém, ale poté, co žena skutečně otěhotněla, začal o dítě projevovat zájem – po porodu chtěl dítě vidět a chtěl s ním trávit čas. To narazilo na odpor matky dítěte i její partnerky – sestry tohoto muže a přerušily s ním jakýkoli kontakt. Vidíme před sebou nešťastného mladého muže, který chtěl vidět své dítě a který nepředpokládal, že se u něj rozvine tak silné otcovské cítění.

            Tato situace není nijak neobvyklá a nejde nám v tuto chvíli o rovinu etickou, ani se nepouštíme do diskuse ohledně možnosti homoparentálních rodin mít děti. Jde nám čistě o rovinu psychologickou, kdy si klademe otázku, co se děje s lidkými emocemi, kdy se člověk stane rodičem a zároveň nemůže svoji rodičovskou roli naplnit. Obdobné otázky se nám  objevují i při dalších moderních reprodukčních metodách, jako je dárcovství spermií/vajíčka, surogátní mateřství, tedy pronájem dělohy apod.

            Terapie, kdy se nám objeví partnerská nebo rodinná problematika nebývají samy o sobě nijak jednoduché. A jak jsme viděli, mohou se ještě více zkomplikovat, když se do terapie vmísí tématika sexuální, zejména když jde o sexualitu komplikovanou z jakéhokoli důvodu.

 

Text zazněl jako přednáška na Dnu logoterapie a eixstenciální analýzy 19. 5. 2018.

 

Číst 383 krát Naposledy změněno sobota, 08 září 2018 20:49
Mgr. Jakub Hučín

Psychoterapeut, Praha.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit