„Když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností tak, aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa... Tento popis se dá označit jako příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhu dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádávání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků“
White, Epston: Narrative means to therapeutic ends. 1st ed. New York: Norton, 1990
Jako frekventantka výcviku rodinné systemické terapie a zároveň jako psycholožka v dětském domově se zabývám myšlenkou, jak uplatnit získané poznatky z rodinné systemické terapie v práci s dětmi. Pracuji s dětmi do sedmi let, které jsou umístěné v dětském domově, neboť byly odebrány svým rodičům z rozličných důvodů. Rodiče jsou pro tyto děti velice důležití, ale obvykle nepřítomní, nespolehliví, nespolupracující, selhávající.
Často si povídáme s dětmi o jejich rodině, děti mají hodně fantazií, jsou rády, že s nimi o tom mluvím, protože ještě stále je to téma, z kterého mají pracovníci v přímé péči (ve zdravotnictví se jedná o zdravotní sestry) často strach, neví, jak s tématem naložit.
Po absolvování vysoké školy jsem při práci s dětmi byla ten, kdo děti směroval, vedl, byla jsem direktivní, pravděpodobně ze strachu, aby práce s dětmi měla řád a aby mě děti něčím nezaskočily. V průběhu psychoterapeutického výcviku mi došlo, že mohu být ten, který se nechává vést. Práce s dětmi získala úplně nový rozměr. Děti v dětském domově však mají poruchy pozornosti, skáčí z jednoho do druhého, takže než jsem stihla na cokoliv reagovat, případně cokoliv reflektovat, děti byly už u jiného tématu a já jsem za chvilku měla pocit, že ADHD je infekční záležitost a že poruchy pozornosti se dají „chytit“.
Přemýšlela jsem nad tím, že naše setkávání nemají žádnou kontinuitu, žádnou linku, žádný příběh, žádné kotvení, což je přesně to, co dětem v dětském domově chybí nejvíce – životní ukotvenost a tím i pocit bezpečí. Přemýšlela jsem, jak je můžu naučit myslet v návaznostech, zvažovat příčiny a následky, dát jim pocit smysluplnosti, kontinuity a zjistila jsem, že jedině v příbězích. Příběhy pomáhající překonávat nesnáze S příběhy pracuji dnes a denně: hyperaktivním dětem vyprávím příběhy při relaxaci; dětem, které čeká mezinárodní adopce vyprávím příběhy o princeznách, které si vzala hodná
paní a hodný pán; pěstounům dodávám odvahy v tvorbě příběhu o hledání milovaného dítěte pro jejich přijaté děti; při hledání řešení problémů a potíží „našich“ dětí vytvářím příběhy, kdy mají možnost stát se hlavním hrdinou a porazit Problém ve formě čar, kouzel.
Hlavnímu hrdinovi jde vždycky o dobro, spravedlnost, o to, co dítě potřebuje překonat. Často má stejné pohlaví, ale jinak je jiný, vždycky má jiné jméno. Hlavní hrdina často zkouší, kudy se vydat, často neví, nevěří si anebo si myslí, že všechno zvládne sám. Často zvolí špatnou cestu a dostane se do úzkých. Začne hledat své zdroje, pomocníky v nesnázích, bojuje, všichni vědí, že je to těžké a nakonec dosahuje cíle.
Buď nechávám příběh jen zapůsobit, nic nevysvětluji. Příběh ani nemusí být moc podobný a dítě se v něm najde. Jedna holčička, která odcházela do adopce mi říkala: „Teto, ta princezna má taky rodiče, kteří mluví jinak, jako já!“
Nebo příběh rozehrávám s loutkami, s maňásky, s kreslenými postavami a snažím se do příběhů vnášet systemiku: Co myslíš, jak se cítí princezna? Jak jí může kouzelná babička pomoct? Komu si může říct o pomoc? Zdá se, že tatínkovi na princezně záleží. Čím by mu udělala princezna radost? Čím by mohla svoje ošklivé chování odčinit? Snažím se i rozšiřovat kontext: Co ještě by mohla udělat? Čím ještě jí můžeme pomoct.
Tyto příběhy často vedou k hodnotám, k disciplíně, usnadňují změnu, předávají zkušenosti, pomáhají řešit potíže a učit se řešit potíže a já vidím velkou sílu také v tom, že rozšiřují kontext.
Příběh o sobě sama
V průběhu výcviku v rodinné systemické terapii jsem si uvědomila, že každý máme svůj příběh. A že je pravdou, že „mnohé naše životní příběhy jsou našimi výtvory i našimi tvůrci“ (z přednášky, listopad 2014). A tak jsem přemýšlela, jak děti vtáhnout do jejich vlastního příběhu. Příběh o sobě sama se od výše zmíněných příběhů v něčem liší. Možná by se mohlo zdát, že pracuje s pravdou a ne s fantazií. Ale není tomu tak. Nejdůležitější rozdíl je ten, že dítě je zde explicitně v hlavní roli, s nikým se neztotožňuje, do nikoho se nevžívá, je to příběh o něm a vypráví ho především dítě samo.
Mnoho dětí v dětském domově si neváží sebe sama, neznají vlastní hodnotu, nedokáží říct, v čem jsou dobré, co jim jde, nedokáží o sobě ani mluvit. Jsou neukotvené, postrádají celistvost. Jsou to děti, které na první pohled vypadají jako běžné děti. Ale jejich duše je roztříštěná. Což se projevuje nejen v poruchách pozornosti (neschopnosti se soustředit na jednu věc), snaze kontrolovat situaci (dominancí – kladením si podmínek; vydíráním – když mi nedáš odměnu, nebudu pracovat apod.), neschopnosti udržet linii v rozhovoru, dezorientaci v čase, ztrátě spontánnosti, neustálé závislosti na dospělém, nedůvěře v sebe sama atd.. Jejich hodnota se odvíjí podle toho, jak dokáží vzbudit pozornost dospělého (často je vcelku jedno, zda je pozitivní nebo negativní). Postrádají pocit smysluplnosti a kontinuity. V prostředí dětského domova fungují velice dobře – režim je stále stejný, stereotypní, příčina a následek jsou ve spojitosti, ale v běžných situacích děti nedokáží obstát, jsou zmatené. Já se domnívám,
že je to právě tím, že neví, kdo jsou. Často jim chybí to, že nejsou zvyklí spoléhat na sebe sama ani na druhé, nevěří si.
Jak s takovými dětmi pracovat? Jak zjistit, co děti potřebují, když tuto otázku nejsou schopny zodpovědět?
Postupně se mi začalo dávat více věcí dohromady - narativní způsoby práce, genealogie, rozšiřování kontextu, hledání zdrojů, zářivý okamžik, práce se samotným dítětem bez rodiče a další témata se mi poskládaly v hlavě v nápad vytvářet s dětmi knihu o nich samotných. Zjistila jsem, že tento můj nápad není první, originální, že existuje v rámci MPSV i dokument „Kniha života – Budování identity dítěte – nejtěžší výchovný úkol v moderní společnosti“, napsaný PhDr. Jeronýmem Klimešem. Nicméně jím popsaný přístup mi blízký není a už vůbec mi není blízký z půli předvyplněný vzor „knihy života“, který nezdůrazňuje jedinečnost dítěte, nezohledňuje to, co je pro dítě důležité, ale spíše školsky napodobuje deník, který tvoří rodiče svým právě narozeným dětem. Není to kniha dítěte, ale kniha o dítěti. Předvyplněný vzor není šťastný ani z toho důvodu, že mnoho věcí o minulém životě dítěte vůbec nevíme, a tak by stránky knihy života zůstaly nepopsané a místa pro fotografie prázdné. Nesplňuje ani mé představy o tom, co by dítě mělo v průběhu zažít, nad čím by mělo přemýšlet a jak by mohlo poznat sebe sama.
Vytváření jakési knihy o životě dítěte považuji za důležité ve více ohledech:
- Příběh dítěti říká a pomáhá ujasňovat, kým je, některé události pomáhá přerámovat, dát jim nový význam
- Dítě se zabývá svými rodiči a zpřítomňuje si je
- Dítě poznává svou minulost a důležité postavy ve svém životě
- Dítě přemýšlí nad tím, jaké má zdroje, o co či o koho se může opřít a proč
- Dítě si uvědomuje okamžiky, v nichž zazářilo, zažilo úspěch
- Dítě se zorientuje v přítomnosti
- Dítě přemýšlí o budoucnosti (školka, škola, přemýšlení o svém budoucím povolání...)
Určitě by se dalo najít i mnoho dalších zásadních věcí jako například rozvíjení myšlení, řeči a paměti. Pro každé dítě zvlášť shromažďuji fotky z významných událostí v jeho životě. Oslovila jsem i rodiče a další příbuzné osoby, které dítě v DC navštěvují, aby přinesli fotky z doby, když byly děti malé, když se narodily. Tento krok přinesl další efekt – probudil zájem v rodičích a dalších příbuzných (přesto, že mi ještě žádnou fotku nepřinesli).
Mám stanovená témata, o kterých chci s dětmi mluvit a která považuji za důležitá a dále témata, na která jsme už několikrát v našich setkáních narazili a považují je za důležité samotné děti. S každým dítětem postupuji tak, jak chce dítě a co zrovna považuje za důležité, o čem se chce bavit. Já nechávám děti spontánně mluvit, ptám se, společně povídáme, kreslíme a já jejich příběh zapisuji. Další setkání čteme, co jsme napsali a nakreslili. Děti se z toho radují, rádi jsou hlavním hrdinou a legrační je, že se radují z toho, že to, co je tam napsáno, zůstává pravdou a že to platí vždycky. Překvapilo mě, že si dokonce i pamatují, co je tam napsáno, což se dříve, při ústním vyprávění, nestávalo.
Žádné z témat se nezpracovává úplně lehce. Plně si uvědomuji, jak jsou mé formulace velmi důležité, protože dítě je pak čte i s ostatními zaměstnanci (v řeči dětí: s „tetami“) a možná si je bude číst i někdy v budoucnu. Své výroky si pečlivě dopředu připravuji:
„Vanessko, víš proč jsi v dětském domově?“
„Ne, nevím.“
„No, možná, že když nevíš, tak že si o tom třeba něco myslíš?“
„Já si myslím, že jsem hodně plakala, a tak mě sem rodiče dali.“
„Vanessko, všechna miminka pláčou, podívej se, že Petruška a Simonka také pláčou, protože ještě neumí mluvit. Tvoji rodiče se ale o Tebe nemohli starat, protože neměli penízky, a tak Ti nemohli kupovat jídlo, a proto bydlíš tady v domově pro děti.“ Větu „rodiče se o Tebe nemohli starat,“ jsem vymýšlela opravdu velice dlouho, abych zachovala jakousi neutralitu. Cílem bylo vyvinit dítě, nenabádat jej ani k příliš pozitivním představám o rodičích, ani k příliš negativním představám o rodičích a potažmo o sobě. Většinou se ale nepřipravím dostatečně. Znovu a znovu mě překvapuje, jak děti cítí pocity viny i v situacích, kdy je zřejmá chyba dospělého/systému/ atd.
Zjistila jsem, že nejvíce s dětmi propracováváme tato témata:
Kdo jsem?
První, stejné téma pro všechny děti, je téma Kdo jsem? Jen málo dětí z dětského domova má představu o tom, kdo vlastně jsou... Řeknou své jméno a své příjmení, ale nedokáží říct, co je charakterizuje. Obtížně odpovídají i na otázky mnou položené: S čím si rád hraješ? Co máš rád k jídlu? Kdo jsou Tvoji kamarádi? S kým si nejraději hraješ? Některé děti vůbec nerozumí, na co se ptám.
Můj vývoj
U některých dětí se mi podařilo sehnat fotky, když byly malé. Děti obvykle nevěří, že jsou to ony. Rády se však na své fotky dívají. U některých dětí nemáme fotky z období narození. Prohlížíme si fotky různých miminek a kreslíme, jak asi mohly vypadat. Děti jsou pro to nadšené, často kreslí, jak ležely v postýlce, kreslí dudlíka. Díváme se na fotky, jak dítě rostlo, lepíme fotky z narozenin. Děti často až u nás začnou slavit narozeniny, takže je to pro ně veliká událost a rádi na to vzpomínají.
Rodiče
Víš, po kom máš vlásky? Po kom máš oči? Komu jsi podobný? Většina dětí to vůbec neví, ale má své fantazie a i ty fantazie zapisujeme. Děti se pak tetám chlubí, že jsou hezké po mamince a kluci jsou obvykle šikovní po tátovi. Některé děti často cítí negativní emoce vůči rodičům, možná i často podpořené neohleduplností sociálních pracovnic a nás, dalších zaměstnanců, kteří vůči rodičům našich
dětí cítíme často vztek a zlost, a někdy ventilujeme i nechtíc své pocity před dětmi. Snažím se tento vztek částečně normalizovat a snažím se spolu s dětmi hledat i něco dobrého. Zastávám názor, že dítě, které nenávidí své rodiče, nemůže mít rádo sebe sama a mít vůči sobě samému zdravý vztah.
Místo, kde žiji
Některé děti si ani nepamatují, že vyrůstaly jinde než v dětském domově a je to pro ně velká novinka. Opakovaně se vracíme k tomu, jak se stalo, že je dítě v dětském domově, často je třeba představy přerámovat - již výše jsem popsala, že dítě se často cítí vino za to, že je v dětském domově.
Zářivý okamžik
Zářivý okamžik je nejtěžší téma ke zpracování. Děti nedokážou říct, v čem jsou dobré, za co jsou chváleni, čím udělají druhému radost. Vůbec těmto otázkám nerozumí. Je to nerozvinutou teorií mysli? Je to tím, že individualita dítěte v kolektivu je upozaděná? Je to tím, že děti málo chválíme? Nevím, ale snažím se dětem zprostředkovat to, že mohou něčím vynikat, mohou být lepšími, úspěšnými.
Zdroje dítěte
Jedním z nejdůležitějších témat jsou zdroje dítěte. Kdo je dítěti oporou? S kým si dítě hraje? Kdo ho utěší, když pláče? U které tety se nejraději chová? A opět: v čem je dítě dobré, co se mu daří? Jak udělá druhému radost? Kdy je veselé? Kdy se usmívá? Kdo má radost, když se mu daří? Koho mám rád? Proč ho mám rád? Při našich rozhovorech s dětmi často externalizujeme, hodně dětí má nějakého skřítka
pomocníčka, skřítka škodiče.
Zážitky dětí
Dostáváme se k běžným denním situacím a zážitkům, které se snažíme deníkově zpracovat. Do budoucna bych ráda, aby děti dokázaly takto hovořit o svých běžných denních zážitcích, dokázaly přemýšlet jako by psaly do deníku a procvičovat tak myšlení, paměť, řeč, pozornost, učení a uvědomění sebe sama.
S ohledem na to, že jde o velmi citově zabarvená témata, tak děti tato práce baví a velmi mnoho si pamatují, učí se o sobě mluvit, poznávají sami sebe.
Závěr
Možná ani toto není rodinná systemická terapie s dítětem, možná ani nejde o prvky narativní terapie, možná je to jen napojení na potřeby našich dětí a zhmatatelnění toho, co potřebují opakovaně vidět, slyšet, prožívat. A že to potřebují, to vím. Pracuji také s pěstounskými a adoptivními rodinami a velice často se na mě obrací náhradní rodiče právě s tím, že dítě neví, kdo je, kam patří, co mu patří, žije jen tady a teď. A já si i jim říkám, že děti v dětském domově mě naučily velice důležitou věc: že příběhy dokáží být kouzelné, dokáží léčit, dokáží radit, dokáží utvářet bezpečí, pomáhají vzít na milost minulost, orientovat se v přítomnosti a nebát se budoucnosti. Jen každý potřebujeme znát příběh svůj vlastní.
