Švédská společnost je známá svou tolerancí, rovnoprávností a imigrací. Možná i proto se zde "normální rodina" složená z matky, otce a vlastních biologických dětí, stává čím dál tím vzácnějším jevem. Myslím si, že to s sebou přináší jistá rizika, ale možná i určitá pozitiva.

Netušila jsem, že se moje zmínka o vývoji názvů "nových forem rodin" může stát součástí disputace o stavu rodinné terapie v Čechách, ale protože termín bonusová rodina pochází ze Švédska, kde právě žiji a pracuji, měla bych k tomu co dodat.

Švédi jsou velmi exaktní, co se týče pojmenovávání a terminologie, dávají si záležet, aby se dalo dobře rozumět, co přesně název označuje, aby nedocházelo k mýlce a aby se různé věci nenazývaly stejnými slovy. Když už jsme u rodin, je švédština jedním z jazyků, kde se rozlišuje babička z matčiny a z otcovy strany. Oblíbený, stejně jako spíš nepravdivý, postulát jazykového relativismu tvrdí, že Eskymáci mají mnoho různých výrazů pro sníh. Švédové mají mnoho různých výrazů pro rodiny a jejich členy, kterýmise snaží popsat skutečnost a často i vyjádřit na ni určitý názor. Jestli to znamená, že mají více typů rodin, to nevím, ale rozhodně mají delší zkušenost s životem ve společnosti, kde se běžně lidé rozvádějí, znovu vdávají, žení a navazují nové vztahy a svazky.

Bonusoví a přilepení (plast) členové rodiny jsou jen jedním z příkladů, a jen některé termíny jsou neutrální nebo lichotivé. Takový "obvíkend táta" (varannanhelg pappa) moc pěkně nezní, i když to je v mnohých případech celkem trefné pojmenování. Podobně se mluví o regnbågsfamilj (duhové rodiny - s oběma rodiči stejného pohlaví), varannanveckafamilj (rodiny s dětmi ve střídavé péči) atd.

Přišlo mi půvabné, že zároveň s vývojem společnosti, dochází k přejmenovávání jevů, které s rodinami souvisí a zároveň, že tato dekonstrukce pochází od rodin samotných. Odbornou, ale i neodbornou veřejnostíje to, že se v 70. letech mluvilo o nevlastních matkách a nyní o bonusových, přijímáno jako něco jasného a pozitivního. Když jsem se vyptávala, kdo že se tímhle jevem zabývá a odkud se to názvosloví vzalo, bylo mi věnováno několik udivených pohledů a polopatě vysvětlováno, že se o matkách mluvi jako o bonusových, protože se přece nikdo nechce nechat nazývat po zlých macechách z pohádky. Pozornost je teď víc zaměřena na posledně jmenované "duhové rodiny", které se čím dál hlasitěji ozývají, že jsou prostě taky rodiny a mají stejná práva a podobné obtíže jako ostatní. Situace v Čechách je v lecčem odlišná, ale proces, ve kterém přibývá a pravděpodobně ještě bude přibývat rodin, které méně připomínají model máma-táta-děti, je podobný.

Je možné se ptát a nemám pocit, že bych si byla úplně jistá odpovědí: Co je lepší prostředí pro vývoj dítěte? Úplná, semknutá, rigidní, kompletní rodina, kde je autorita rodičů upevňována více nebo méně zjevným násilim, které je omlouváno slogany typu "škoda rány, která padne vedle", kde je všem naprosto jasné, že situace je neměnná a jejich rodina funguje tak jak má, (protože takhle věci fungovaly od nepaměti) nebo prostě rozvedení rodiče s dětmi ve střídavé péči, s novými partnery a nevlastními dětmi, což sice samozřejmě každému nevyhovuje vždy úplně stejně, ale zároveň zůstává možnost zachovat blízké vztahy a hlavně existuje možnost změny. Přijde mi, že jestli se s něčím v rodinném systému opravdu pracovat nedá, tak je to právě nemožnost změny, to že věci jsou zakonzervované, představy a názory jednotlivých členů rodiny jsou sice nekompatibilní, ale zároveň možnost jakéhokoliv pohybu a změny v rodinném systému nikdo nepřipouští. Kdy jsou všichni nespokojení, ale zároveň nejde udělat vůbec nic pro to, aby se situace změnila, kdy rigidní lpění na stávajících pořádcích neumožňuje udělat nic.

Jiná je otázka, co si s méně tradičními rodinami má počít rodinný terapeut. Nechce se mi vůbec tvrdit, že vytváření složitějších rodinných forem nenese svá rizika.Všichni, a zvlášť se to týká dětí, z jejichž iniciativy se noví členové v rodině většinou neobjevují ani nemizí, se ocitají v situacích, které pro ně jsou zátěž. Přijde mi ale, že z toho vyplývá jen to, že takové rodiny budou vyhledavat rodinné terapeuty častěji, že budou možná potřebovat nějakou pomoc.

Ve Švédsku se běžně setkávám (ne vždy v pozici rodinného terapeuta) s rodinami bonusovými, s jedním rodičem, adoptivními, pěstounskými, duhovými nebo třeba i výrazně patriarchálními, někdy i polygamními rodinami muslimskými. Nedokážu si představit, že bych k nim přistupovala z pozice, ve které bych pracovala s nějakou svou představou, jak jejich rodina má vypadat, a že by udělali nejlíp, kdyby se rozvedli/nerozvedli/pořídili si jinou sexuální orientaci nebo míň manželek, čímž by se pro mě jako někoho, pocházejícího ze střední Evropy 20.-21. století, stala situace přehlednější, ale pro rodiny samé by to neznamenalo žádný posun. Myšlenka, že bych měla opravdu pocit, že rodiny bez jednoho z rodičů nebo s nějakými členy navíc, mají kvalitativně jinou pozici, by mě asi frustrovala a těžko by se mi tady pracovalo.

Zároveň mi přijde, že se tu ve srovnání s prací v Čechách setkávám s menším počtem dětí, které v důsledku dramatického rozvodu a nových vztahů rodičů nebo jinak komplikovanější rodinné situace, přicházejí o některé vztahy úplně. Mnohem více otců se aktivně podílí na péči o dítě, má děti ve střídavé péči a udržuje s nimi vztahy, mnohem méně dětí končí v ústavních zařízeních. Jak moc tyhle, podle mého velmi pozitivní, aspekty souvisí s přístupem Švédů k bonusovým rodinám, netuším, ale pokud více nestandartních rodin znamená méně ztracených vztahů a opuštěných dětí, tak bych si vlastně přála, aby se v České republice také ještě trochu pomnožily. Společnost se pravděpodobně bude dál vyvíjet bez ohledu na moje nebo kohokoliv jiného přání a takových rodin bude dále přibývat. Pokud má rodinná terapie v Čechách jiné záměry než reflektovat toto jako současnou realitu, pak ji asi opravdu čeká těžký život.