Ohlasy Zdeňka Riegera

Ohlas 21.: Logicky biologicky?

Vážené a milé kolegyně a vážení a milí kolegové. Byl jsem požádán, abych předal tuto zprávu – Vy prý rozhodnete o její pravdivosti.

Je to zpráva o příběhu, jehož počátkem je nechtěné těhotenství, které oplodněná mladá žena nepřerušila z důvodu své „životní filosofie". Těhotenství způsobil pan docent vysoké školy, v níž ona mladá žena studovala. Stalo se to při výjezdové akci vysoké školy, kde mimořádně nadaná studentka projevila svoji originalitu a pana docenta tak okouzlila, že se jí nechal svést k jednomu – jedinému! - sexuálnímu styku. A – a ona otěhotněla. Hned, jak se to dozvěděla, sdělila to otci budoucího dítěte – panu docentovi, stále si vykali – ten ale jednoznačně odmítl, že by otcem mohl být on. Sám neměl (a nechtěl) děti, protože je prý mít nemohl. Došlo málem k hádce – ale inteligentní a svých cílů si vědomá mladá žena si uvědomila, že by mohla přijít o možnost dostudovat a panu docentovi se omluvila. Více jí šlo o dokončení studia, než o dítě v jejím bříšku. A protože již nebydlela se svými rodiči (byla jedináček) a nemusela se nikomu se svojí situací svěřovat, rozhodla se, že nikomu nic neřekne. Byla – a je - silná osobnost a dokázala řešit svoji situaci tak, aby jí nedělala problém. A znovu připomínám: její životní filosofie jí nedovolila těhotenství přerušit. Rozhodla se proto řešit situaci po narození dítěte „racionálně". Více jí šlo o dostudování, než o dítě v jejím bříšku. Dokonce se otci dítěte omluvila. Otec dítěte, pan docent, se přeci jen pro jistotu nechal přemístit do zahraničí (je to významný odborník, takže to šlo bez problémů) – a navždy tak se svojí studentkou a s jejím příběhem přerušil kontakty. Vědoma si toho, že pro ni bude lepší nevyvíjet nátlak na otce dítěte, respektovala jeho přání a když jí začalo narůstat bříško, přerušila denní studium, upravila si jméno – stačilo vynechat 2 písmena - a odstěhovala se do míst, kde ji nikdo neznal. Tam pak porodila.

Narodil se jí zdravý chlapec. A ona – ráda, že situace dospěla k ukončení této etapy – hned po porodu odjela s novorozencem do krajského města na druhé straně Čech a odložila tam své dítě v čekárně pediatra. Nechtěla být jeho matkou – měla jiné cíle. A vrátila se ke svému jménu a k dennímu studiu. Nikdo nic nevěděl – ani její rodiče ne, oba měli významné zaměstnání a věnovali se plně své práci s vědomím, že své jediné dceři zajišťují skvělé vysokoškolské studium a bezpečný podnájem – že se o ni tak dobře postarali, že se o ni vlastně již nemusejí starat. Ostatně uzavřeli „rodinnou dohodu: Kdyby něco dělo – řekneš nám." . A ona dostudovala a byla spokojená. Neměla vůbec pocity viny vůči svému odloženému dítěti. Udělala přeci za daných okolností to nejlepší, co mohla – nedopustila se potratu a nechala dítě, které má kvalitní rodiče – pardon: tvůrce - připravené pro život v čekárně dětského lékaře, který se o ně jistě dobře postará...A chápala to i jako svůj dar „tomu dítěti": neporušila svoji životní filosofii a díky tomu otevřela dítěti cestu k matce a možná i k otci, kteří si jej velmi velmi přejí... Takže bude mít jistě vděčné – a odborníky schválené - rodiče... Nelze vyloučit, že to bylo skutečně to nejlepší, co pro ono dítě mohla udělat...

A ano – dětský lékař, v jehož čekárně své dítě po narození odložila, se o ně skutečně dobře postaral. Nejdříve si myslel, že došlo k omylu a „ohlásil věc na policii" – nikoho nevypátrali. Dítě bylo proto „uloženo do kojeneckého ústavu". Byl to mimořádně pěkný a zjevně chytrý chlapec. Okamžitě si mezi personálem vybral jednu zdravotní sestřičku a přilnul k ní. Uměl to dát hezky najevo. Voněla mu – kdo ví, možná voněla podobně jako žena, která jej porodila... Ona zdravotní sestřička si jej také velmi oblíbila – měla sice již dvě dcery ve věku 3 a 5 roků, ale nakonec se po dohodě s manželem rozhodla, že si budou chlapce adoptovat. Její manžel, kolegyně jej nazývaly „hodný trouba", souhlasil: „Budeme mít i kluka!" S manželkou se dohodli, že dcerám řeknou, že jim přinesou brášku. A protože ona zdravotní sestřička měla známé – došlo k adopci okamžitě.

A tam – tam začalo to, proč je podávána tato zpráva: chlapci bylo 5 měsíců, k adoptivní mámě a tátovi okamžitě přilnul a jeho adoptivní rodiče se kvůli němu poprvé pohádali: otec nechtěl, aby dcerám a adoptovanému chlapci bylo sděleno, „že není náš vlastní", matka – pod vlivem rodinně-terapeutických seminářů v kojeneckém ústavu – byla přesvědčena, „že se pravda musí říci, už proto, že mu to řeknou ostatní". Otec (pardon: otčím?, adoptivní otec?), který k chlapci hned přilnul, navrhoval přestěhovat se – a to nejen proto, že chlapec dostal jméno adoptivních rodičů a nemusel tedy nikdo vědět, že není jejich, ale především proto, že v novém prostředí by mohli světu říci, že je „náš vlastní"... Ostatně i ještě malé dcery by mohly dostat zprávu, že máma čekala miminko a že se právě narodilo – už proto, že i babičky a dědečci byli ochotni sdílet otcův návrh, také si malého chlapce oblíbili, byl skutečně velmi roztomilý a dokázal až neobvykle dávat najevo radost z rodičů a prarodičů, kteří si jej osvojili. Adoptivní máma však - pod vlivem seminářů v kojeňáku - nechtěla souhlasit. Díky zmíněným seminářům dostala strach, že lež odhalí někdo z okolí a dcery – vlastně i ono adoptivní dítě – je odsoudí, že jsou lháři a že je po celou dobu podváděli. A tak – poprvé! - došlo k manželskému konfliktu. Byla jím ohrožena celá rodina – protože otec se neuměl hádat. A jelikož matka trvala na svém, že „holkám řekneme pravdu" a táta poprvé v životě pohrozil násilím (proti sobě) – dospěli nakonec (díky matčiným zkušenostem v práci) k rozhodnutí, že navštíví rodinného terapeuta.

A onomu rodinnému terapeutovi pak položili jedinou otázku: „Říci nebo neříci našemu pětiměsíčnímu adoptovanému synovi – pardon: dítěti - pravdu, když nikdo neví, kdo jej porodil a je víceméně zajištěno, že se nemusí dozvědět, že nejsme jeho biologičtí rodiče a že vlastně jsme jeho máma a táta, i když biologicky – logicky nebo nelogicky biologicky!? – to nejsme. A navíc má sestry, které nejsou jeho vlastní, ale které si jej již normálně přivlastnily jako bratra... ?" Tak. Tak – a rodinný terapeut měl zadání. A – a pokračování? Pokračování možná příště...

Ohlas 22. aneb Pokoutka

Jeden terapeut, působící ve své profesi již více, než čtvrt století, byl zaskočen radostným sdělením neznámého muže, který se k němu objednal: „Jsem moc rád, pane doktore, že jsem mohl zase přijít k vám." Pan doktor nevěděl, kdo to zase přichází a dokázal se na to zeptat. A onen pán mu připomněl svůj příběh. A doktor věděl hned: je to příběh, který patří k jeho nezapomenutelným z těch stovek a stovek příběhů – nebo případů? - s nimiž měl tu čest (a povinnost) se ve své praxi setkat. A...

...a byl to příběh, který se stal před dvaceti lety, proto se není co divit, že nepoznal svého bývalého klienta... V té době bylo onomu muži 7 roků a žil v rodině velmi úspěšného táty, který byl stále v práci a o svého jedináčka – protože se o něho skvěle starala máma, která byla v domácnosti – se vlastně vůbec nemusel starat. Synovi však táta stále více chyběl – a jednou mu z legrace řekl, že je rád, že jedou spolu „na kalupu". „Kam?" zeptal se tehdy udiveně táta. O to více syn využil toho, co tátův údiv vyvolalo: „Na kalupu," opakoval. A táta – místo, aby zavolal mámu, co se děje – projevil zájem. Předtím ani neměl důvod - chlapec byl vždy bez problémů. Začal si všímat, jak syn mluví. A mimořádně chytrý chlapec - pardon: klapec – poznal, co způsobilo tátovu pozornost. A zkusil to znovu – úspěšně!!! A pak... pak to již používal vždy, když cítil, že táta je zase někde „mimo" (nejvíce ve své práci – a to i když byl doma).

Ale mělo to ještě jeden význam: tátovy reakce na synovo chybějící „ch" donutily reagovat i mámu: nejdříve tátovi říkala, že se chlapec jistě polepší, pak dospěla k nápadu, že to možná říká naschvál – a nakonec, protože se syn stále nelepšil a více a více trval na svém, projevila obavy, zda se nejedná o nějakou „bláznivou nemoc". A táta navrhnul dětského psychologa (vždy chtěl hned vše řešit do maximálních důsledků). S tím máma nejdříve nesouhlasila: „Není blázen!". Táta nesouhlasil s mámou - a rodiče se prvně nekontrolovatelně pohádali. Byl to tak tvrdý konflikt, že máma se slzami v očích na otcův návrh přistoupila. Doufala, jak se později přiznala, že se tak konečně „otevře i brána mezi námi", že konečně bude „mít možnost si postěžovat, jak jsme s manželem málo spolu - a nalézt příležitost ke sdílení", nalézt to, co u svého partnera stále jen hledala a co si dosud omlouvala jeho poctivým zaujetím prací a z jejích výsledků vyplývající skvělou životní úrovní. A její souhlas způsobil něco, nečekaného: manžel jí poděkoval a narychlo – jinak to neuměl – ji pohladil po tváři. Bylo to po svatbě poprvé, co jí takhle poděkoval – předtím na to „neměl čas, podnikal, aby se rodina měla moc dobře". A když se po jeho pohlazení máma rozplakala, nekřičel na ni, jako vždycky, ať „nehysterčí", ale omluvil se jí. Omluvil!!! Máma byla zaskočená. Nevěděla, že manželovi tolik záleží na jejich synovi. A nevěděla to, co nevěděl ani otec: že syn se nevědomky chová tak jak se chová proto, aby si potvrdil, že je pro mámu a tátu důležitý a že jej mají rádi... Matku proto mile zaskočilo i to, že otec měl již vybraného rodinného terapeuta – poradil se u nejlepších odborníků. A dokonce to teď mámě přiznal. Tak. Tak!

Tak – a teď po dvaceti letech přichází za oním terapeutem onen chlapec – možná „klapec"? Je to již dospělý muž, táta dvou dětí. Jeho příběh s „ch" a „h" si pan terapeut připomněl – je tím mile potěšen a překvapen. „A co vás přivádí?" ptá se. „Potřebuji, abyste mi zase pomohl – tentokrát zachránit moji rodinu. Tak, jako jste tenkrát pomohl mým rodičům." Pan doktor se usmál: „Vaši rodiče si tehdy pomohli sami," řekl, „začali hledat cestu a vybrali si odborníky, s nimiž konzultovali o svých možnostech. Dokázali to. I vy jste na cestě, ne?" Přicházející pán radostně přikývl: „Aspoň vidím, že to, proč jsem tady, nemá chybu a ani kybu!" Terapeut s úsměvem souhlasil. A znovu si připomněl, jak byl před čtvrtstoletím obohacen o další dimenzi svého oboru – o jeho psykoterapii...

Ohlas 23.: A ohlas na závěr

A na závěr - otázka: Kdy je lež lží a kdy pravdivě ohleduplnou reakcí s terapeutickým efektem? Viz příběh: „Pane doktore," říká mladý muž svému terapeutovi, „přišel jsem poprosit o pomoc mým rodičům. Můj otec dostal zprávu, že jsem tranďák. Řekl mi, že – je-li to pravda – se zabije, protože je to jistě jeho vina. A vím, že táta, potvrdí-li se to, se skutečně zabije. Řekla, pardon: řekl jsem mu, že to není pravda. A on si na internetu našel, že jste terapeut, který pracuje s transsexuály a chce se k vám objednat. Prosím vás, řekněte tátovi, že nejsem tranďák. Že ten, kdo mu to řekl, je možná homosexuál, s nímž jsem se odmítl mazlit, protože jsem normální. Normální jako táta a máma. Prosím! Vy víte, že tranďák – vlastně že žena – žena! - že jsem, ale tátovi to nesmíte říci. Skutečně by se zabil. A já bych to neunesl. A máma taky ne – ostatně také o tom, kdo skutečně jsem, neví. Oba moji rodiče až nenormálně zdůrazňují normalitu. Když byl bolševik normální – byli dobře fungující bolševici, teď je normální být podnikatel, tak úspěšně podnikají. Podle nich je normální jen hetero a ne homo a už vůbec ne trans. Prosím!!! A já vám za to slibuji, že situaci přiměřeně vyřeším – odstěhuji se k jedné ženě, které jsem vše řekl a která je ochotná za přiměřenou cenu hrát, že jsme dvojice. Ostatně vy tu ženu znáte. Ale to nechme na příště... Jen znovu opakuji: až se táta objedná a přijde, odpovězte mu na jeho otázku, zda jsem tranďák, že mě ani neznáte, takže to nejspíše znamená, že nejsem. A můžete si mě objednat. Zachraňte jemu i mně život. Jinak nevím, co by bylo. Mám tátu moc ráda. Nepřežila bych, omlouvám se, že se vracím ke svému skutečnému rodu – nepřežila bych, kdyby se kvůli mně zabil. A vím, že je schopen to udělat. Takže... takže je to – vlastně – teď dost na vás, pane doktore. Táta vám uvěří – doktorům věří, je to pro něho autorita, která nelže. A vy jste vázán i lékařským tajemstvím, že? Děkuji. Nashledanou."

Tak. A co teď?! Dvojtečka:

{jcomments on}