Když jsme za Institut rodinné terapie Praha přijali od Zuzany Těšínské pozvání k prezentaci, ještě jsme nevěděli, že jde nejen o první číslo nové šéfredaktorky, ale patrně také o poslední číslo v této podobě. Příští už bude mít možná výraznější interaktivní formát. Inu, příležitost ohlédnout se do minulosti a vyhlédnout k budoucnosti periodik rodinných terapeutů.
Petr Boš přišel s nápadem vydávat periodikum rodinných terapeutů Kontext v době, kdy se společenství tvořilo; vedle originálních článků domácích autorů kladl důraz na překlady významných teoretických článků, jejichž originály bylo nesnadné získat. V době kulturní izolace socialistického Československa jsme si nedělali hlavu, že na západ od nás se musí získávat souhlas autorů, s nárokem na svobodný přístup k vědění jsme publikovali překlady významných článků i po Listopadu. Po Petru Bošovi se chopil Kontextu Mirek Vyhnálek a vytvořil z něj časopis s kultivovaným formátem, poslední dvě ročenky minulého tisíciletí krásnými mandalami na přebalu připravil Jirka Kubička. Řada originálních příspěvků z té doby, mnoho z nich od Jana Špitze, je i dnes stimulující čtení.
Společenství SOFT, které vstoupilo do Evropské asociace rodinných terapeutů EFTA (vážím si, že v době bylo zastupovaní mou maličkostí) dříve, nežli Česko do EU, pak dostalo své Fórum, periodikum s odlišnou koncepcí, nežli byl Kontext. Projekt „krevního oběhu informací" vymyslel Vláďa Chvála a v tomto duchu pokračovala v šéfredaktorství internetového časopisu Dana Hajná. V časopisu bylo nové a cenné co- kdy- kde, protože akcí přibývalo, nějaké vzkazy, odborná sdělení ze symposií a také studentské práce. Važme si téhle funkce časopisu a vyslovme uznání těm, kdo se o jeho pravidelné vydávání starali. Kolik terapeutických směrů je u nás má?
Nenabízí metafora informačního krevního oběhu ještě významy, které zatím nejsou využity? K živému odbornému společenství patří dialog o teoretických tématech i praktických otázkách. Ten se zatím v našem periodiku příliš nerozvinul. V Česku jsou už řadu let čtyři až pět svébytných komplexních vzdělávacích programů v systemické a rodinné terapii, které mají akreditaci pro zdravotnictví1, nedostatek vzájemného dialogu je tedy překvapivý. Jistě to bylo zatím i formátem bulletinu; pokud vím, že moji reakci na text v tomto čísle si autor textu přečte za tři měsíce a za další tři měsíce mi pak možná odpoví, chuť reagovat mne nejspíš přejde. Není to ale jen tím. Jednotlivé programy se liší, ale teoreticky se navzájem nevymezují, žijí jaksi vedle sebe, zjevně na sebe neútočí, ale nevedou čitelný dialog. I když by se narace minulého vývoje od mého budou nejspíš lišit, možná se shodneme, že kultivovaná odborná diskuse by mohla oboru i koneckonců nám všem spíš prospět.
Nenazrál už čas, abychom si zkusili položit na stůl jednoduchá, ale zásadní teoretická východiska (například: Jak rozumíme, co je rodina?) a diskutovali o nich? Není totiž vůbec zřejmé, v čem se teoretická východiska jednotlivých škol shodují a odlišují. V budoucnu nás dialog nejspíš čeká a nedivila bych se, kdyby ho čekali i kolegové, kteří se v současné scéně teprve orientují. Jednu otázku bychom odkládat neměli, už proto, že se týká také naší čitelnosti v rámci komunity psychoterapeutů, zdravotnických zvlášť: Je široká kategorie systemické terapie tím, co považujeme za specifické pro naše společenství? Kategorie „rodinná terapie" je v kontextu oboru psychoterapie stejně málo čitelná, jako pouhé označení „individuální" nebo „skupinová". Stanislav Kratochvíl rozlišuje podle předmětu párovou, manželskou a rodinnou terapii a zařazuje je jako speciální terapie vzhledem k hlavním psychoterapeutickým směrům; je dobré uvědomit si, že to má svou logiku.
Čekají na nás také obtížné otázky, které nemají jednoznačnou odpověď; například: Jakou podobu by měly mít integrativní modely? Je třeba si nejdřív osvojit jeden směr, nežli přikročím k integraci s dalšími podněty?
Třeba se budoucí podoba Softfóra se k tomu všemu může stát vhodnou platformou.
Šárka Gjuričová
V Praze dne 28.2.2010
