Výcvikovou supervizi prozatím úspěšně dokončilo přes 300 kolegyň a kolegů. Řekli jsme si, Lea Brodová, Jiří Kubička a já - že to bylo zajímavé a mohlo by to stačit. V květnu 2019 jsme si spolu užili poslední závěrečnou prezentaci skvělých seminárek našich mladých kolegů.

Ohlédnutí: Petr Boš a Jan Špitz, tvořiví a odborně vzdělaní dětští psychiatři začali se vzděláváním v rodinné terapii ještě před revolucí a brzy po devadesátém spolu se Zdeňkem Kučerou nabídli první dvouletý projekt Institutu rodinné terapie. Ve druhé půlce devadesátých let jsme se připojovali my tři: Jiří Kubička, Lea Brodová a já. Každý jsme do programu něčím prospěli, Jiří byl brilantní teoretik, Lea imaginativně prohloubila využívání neverbálních přístupů, mne bavilo obohacovat program, měla jsem dost zahraniční inspirace. Nabízeli jsme živou supervizi. Říkali nám motolská škola, všichni jsme v motolské nemocnici dlouho pracovali, jednu chvíli i Petr Boš.  My – tehdy mladší – jsme považovali Jana Špitze za svého učitele, ovlivnil nás různě všechny tři, nejvíc příležitostí pracovat s ním.

Od roku 2001, po smrti Jana Špitze, jsme pracovali hlavně ve třech. Ve třech jsme kamarádili, učení nás společně bavilo. Někdy se zdálo, že naše frekventanty baví také. Snad zaujetí oborem jsme předali mnohým. Za ta léta v programu s námi spolupracovala řada skvělých kolegyň a kolegů, kteří obohacovali program svými originálními přístupy: Vlasta Čechová, Vláďa Chvála, Michael Chytrý, Alena Křepelová, Martin Lečbych, Magda Loumová, Věra Müllerová, Marie Presslerová, Zdeněk Rieger, Lída Trapková, Helena Uhlířová, Hana Vyhnálková.. Patří jim velké díky. 
Jiří Kubička zemřel krátce poté, co jsme společně v květnu ukončili pětadvacátý tříletý program. Ve výcvikové supervizi s námi – s Leou Brodovou, Vlastou Čechovou a se mnou – pokračuje několik skupin.