Den rodinné terapie Co je rodina? koordinovali Lída Trapková a Vláďa Chvála. Program dne rámcoval filmový dokument Nerodič. Autorka Jana Počtová se setkává se svými kamarádkami a kamarády a diváci se seznámí se šesti odlišnými formami rodin. Leckdo by ani nesouhlasil, že šlo o rodiny; v žádné nešlo o tátu, mámu a jejich děti.
Prezentovaná soužití považujeme za novátorské společenské fenomény současnosti. Každý koncept má v dokumentu svůj příběh. Výpovědi osob nás svou otevřeností překvapují a někdy provokují. Jde o lidi kolem pětatřiceti: žena, která vychovává dítě spolu se svou matkou, lesbický pár, samostatně žijící adoptivní matka, bezdětný pár, komplikovaně utvořená rodina, které někdy říkáme sešívaná nebo patchwork, rozvedený tatínek s dcerou ve střídavé výchově.
Zkusme si položit si otázku: jsou prezentované formy soužití vlastně novátorské?
Jak jedinečné jsou dnešní minoritní rodiny?
Výchova dítěte matkou a její matkou existovala vždy; soužití generací nebývají snadná.
Lesbické soužití žen, které si pořídí dítě, nejspíš nebyl v minulosti něčím výjimečným, maminky občas bydlívaly s kamarádkou. Identitu svého soužití tajily. Ovšem plánování rodičovství domluvou o dárcovství spermatu, které se v dokumentu prezentuje, nejspíš nepatřilo k zvyklostem.
Další příběh, žena, která chce děti bez partnera a rozhoduje se pro adopci, mohl mít svou podobu i v minulých časech: ženy bez partnera se ujímaly dětí matek, které zemřely nebo zmizely.
Otázka proč mít dítě, když jsme ve dvojici spokojeni, nejspíš někdy napadla páry i dřív. Leckdy se děti nakonec rodily, možná se to stává i dnes s našimi technologiemi antikoncepce.
Typickým fenoménem dnešní doby se zdá být rodina, kde žijí naše děti, moje děti a jeho děti. Rozvody jsou možné hodně přes sto let a dvě tři generace jsou běžné stejně jako další sňatky rodičů. I dnes jsou vztahy dětí s biologickými rodiči po rozvodu a v dalších vztazích rodičů složité. Po rozchodu rodičů vztahy s jedním rodičem – býval to tatínek – častěji než dnes se ztrácely a to bývalo traumatizující.
Novátorský příběh?
Příběh v části dokumentu o tatínkovi s holčičkou ve střídavé výchově je odlišný. I před pouhou jednou generací bychom těžko hledali tatínka, co se dobrovolně střídá s maminkou v péči o holčičku. Nechci tvrdit, že je střídavá výchova neproblematická, je ale novátorská. Možná žijeme v první generaci, kdy se otcové vážně snaží udržet si vztah s dětmi po rozvodu a to je historická změna.
Pokud mám nabídku podívat se na věci nově, jsem vděčná. Dnešní minoritní rodiny, jak jsou zachycené v dokumentu, nejsou fenomenem dnešní doby. Žily u nás vždycky, ale jinak. Nestandardní rodiny se snažily v minulosti působit jako „normální“ nebo být aspoň nenápadné. Samy sebe porovnávaly vůči běžnému formátu, normě – a vůči ní byly ne dost dobré. Dnes nechtějí být minoritní rodiny stejné jako ty biologické. Mají svou identitu, chtějí být v té podobě uznány.
Dokument je skvělý. Autorka přináší svou otevřenost při hledání jak dál se svým životem, stejně jako lidé, s nimiž hovoří. Někdy jde o hledání na dřeň; to zažíváme u ženy v patchworku vztahů vlastních a nevlastních dětí – a přesto vyslovuje nárok mít čas pro sebe samu. Někdy ženy hledají pojmenování pro nespokojené vztahy: otec dítěte jako autor.
Po filmu ještě koordinátoři prezentovali své pojetí rodiny a pak byla diskuse. Z ní nabídnu dvě otázky. Otázka jak to, že ve filmu žádná normální rodina prezentovaná nebyla, napadala mnohé z nás: proč tam není máma, táta, děti. Je zajímavé, jaké příběhy nám naskočí při představě „normální rodiny“; jako bychom neznali dramata v dokumentech Heleny Třeštíkové. Třeba existují jen v pohádkách, jak podotkl Chvála.
Druhou nabídla Helena Uhlířová: otazník sociálního konstruování konceptu vrozených a získaných vztahů. Řekněme, dítě má vrozený vztah vůči své matce a otci. Pokud ale odborníci zjistí, že otcem musí být podle genetických ukazatelů někdo jiný, ale dítě se to nedozví - zůstane údajný otec vrozeným vztahem?
Co o dětech a jejich potřebách víme ?
Den rodinné terapie otevřel otázku Co je rodina plénu nás terapeutů. Podle mne jde o otázku, která by měla pro nás zůstat otevřená. V širším společenském kontextu je závažná, ovlivňuje politická rozhodnutí, která budou mít dopady na různé typy rodin. Názory o tom, co je pro děti a jejich vývoj prokazatelně důležité, se odlišují, nejen v rámci naší komunity ale i v rámci prestižních výzkumů. V mnohých údajích se odrážejí také názory a přesvědčení autorů a tak bychom je měli vnímat a prezentovat v širších kontextech.
Nepochybná zjištění v prestižních výzkumech, co děti pro svůj vývoj potřebují, má jednoduchou odpověď. Potřebují podněty - a dlouhodobý vztah.
