„Láska je ze všech vášní nejsilnější, neboť útočí současně na hlavu, srdce i tělo.“ 
– William Shakespeare

Po maturitě jsem se rozhodoval, kterým směrem se vydat a jaký obor studovat. Nebylo to dlouhé rozhodování, měl jsem jasno už dávno. Vždycky mi přirozeně šly matika, fyzika a chemie, ale Matfyz jsem nezvažoval ani na chvíli. Měl jsem jasno, že chci jít studovat psychologii. Naše doba se posouvá, technologie zdokonaluje a máme čím dál větší možnosti. Ale to důležité v našich životech nejsou stroje, ale vztahy. Pokud bych si měl vybrat mezi výkonnějším počítačem a novějším autem, nebo lepším porozuměním svým blízkým, měl bych jasno.

Podobné myšlenky ovlivnily později i výběr tématu mé bakalářské a později diplomové práce. To nejdůležitější, co v životě máme, jsou naši blízcí. Přesto si často nerozumíme, hádáme se a ubližujeme si. Čím bližší pro nás daný člověk je, tím snáze nás zraní a tím větší váhu jeho slova a činy mají. Proč tomu tak je? Proč se ubližujeme lidem, které máme nejradši? Proč to někdy vypadá, jako bychom každý mluvili úplně jiným jazykem a nemůžeme se dohodnout?

Když dovršíte plnoletost a chcete řídit auto, musíte nejprve strávit spoustu hodin studiem motoru, značek a cvičnými jízdami. Proč když se rozhodneme vstoupit do manželství, žádný řidičák k tomu nepotřebujeme? Vždyť špatně zahnout ve vztahu je pro naše srdce často mnohem nebezpečnější, než špatně odbočit při cestě do práce! Jsem přesvědčený, že vztahům bychom se měli učit. Měli bychom se učit porozumět druhému člověku a poutu, které je mezi námi. A nejsem jediný, kdo si to myslí – přečtěte si Umění milovat Ericha Fromma, Pět jazyků lásky Garyho Chapmana nebo Čtyři lásky C. S. Lewise. To jsou základní učebnice značek pro bezpečnou jízdu ve vztazích.

Přesto tomu pořád něco chybí. Mnoho autorů mluví o lásce – od básníků a filozofů až po vědce. Přesto máme v porozumění lásce ještě kus cesty před sebou. A tak jsem se rozhodl následovat zmíněné autory králičí norou do tajemné říše zkoumání lásky. Co je to láska? Jak jí rozumět? Proč je každý vztah jiný? A jaký je vlastně ten můj vztah?

Velký kus cesty ve vědeckém poznání lásky udělal R. J. Sternberg se svou triangulární teorií lásky. Ve své teorii odhaluje tři základní pilíře lásky, které nám pomáhají rozumět různorodosti a dynamice mnohých vztahů. Přesto si troufám tvrdit, že v poznání lásky můžeme jít ještě o krok dál…

A právě o tom bude náš krátký seriál o lásce. První článek nám představí novou Čtyřkomponentovou teorii lásky včetně typologie lásky. Dozvíme se, jaké jsou základní čtyři komponenty lásky, co to pro naše vztahy znamená a jak lépe porozumět jedinečnosti daného vztahu. Druhý článek nás uvede do možností využití Čtyřkomponentové teorie lásky v poradenské praxi. A třetí článek dodatečně pohovoří o tom, jak a proč tato teorie vlastně vznikla. Pojďme se společně snažit lásce porozumět, než se stane nějaká nehoda.

Uvedení do Čtyřkomponentové teorie lásky, typologie

Láska je múzou spisovatelů, inkoustem pro pera básníků a Achillovou patou moudrých. Je základem našich vztahů a smyslem života mnohých. Je-li řeč o lásce, rozum jde často stranou. Je tedy možné ji pochopit? Porozumět lásce a vysvětlit tento specifický cit? Spoustu básníků, ale i vědců se o to snaží. Je troufalé říct „rozumím lásce“, ale moudré snažit se jí porozumět.

S cílem lépe rozumět lásce vznikl koncept Čtyřkomponentové teorie lásky. Jejím cílem je pojmenovat klíčové oblasti interpersonálních vztahů, popsat je a porozumět jim natolik, aby nám to pomohlo zlepšit naše vztahy. V tomto pojetí láska stojí na čtyřech pilířích, kterými jsou vášeň, intimita, závazek a spiritualita. Tyto pilíře můžeme brát jako klíčové oblasti možného prožívání lásky. Ne, že by každý musel prožívat lásku ve všech čtyřech oblastech. Ale všechny čtyři ve vztazích zkrátka hrají roli, ať už jsme jich plní, nebo se něčemu snažíme vyhnout.

Vášeň představuje vzrušení (nejen sexuální) vůči milované osobě. Je to touha po druhé osobě. Projevuje se tak, že chceme s někým trávit čas, chceme ho vidět a v jeho přítomnosti je nám dobře. Obdivujeme ho, je pro nás výjimečný a často se díky němu sami cítíme výjimeční. Nemůžeme na něj přestat myslet, připadá nám atraktivní. Zkrátka nás to k němu táhne.

Intimita je rovinou přátelství. Zajímá nás, co ten druhý prožívá. Chceme s ním sdílet svoje myšlenky a třeba i majetek. Navzájem si nasloucháme. Jsme tu jeden pro druhého, a když prožívá těžké časy, chceme mu být podporou. Můžeme se na něj spolehnout a nebojíme se před ním otevřít. Zkrátka je nám blízko a připadáme si propojení.

Závazek je spojován s rozumem a s rozhodnutím. I když ne vždycky musí být vědomý a záměrný. Nicméně často se projevuje na dvou rovinách: krátkodobé (rozhodnutí vstoupit do vztahu) a dlouhodobé (rozhodnutí lásku udržet). Může být vyjádřen růží, svatebním slibem nebo třeba přístupem k bankovnímu účtu. Láska zahrnující závazek je věrná, bezpodmínečná a trpělivá. Vydrží i delší odloučení a spojuje nás pevným poutem.

Spiritualita je o tom, co máme společného. Jestli se navzájem doplňujeme jako do sebe zapadají dva dílky puzzle. Je kompatibilní náš životní styl? Máme podobné hodnoty a názory? Je podobný náš světonázor? Vysoká míra spirituality ve vztahu se často projevuje pocitem, že jsme byli stvořeni jeden pro druhého, tak moc se doplňujeme! Co je pro jednoho důležité, není druhému jedno.

Máte pocit, že to není nic nového? Že tohle všechno přeci denně prožíváte? Tak to má být. Čtyřkomponentová teorie lásky nemá být převratným objevem netušených a skrytých projevů lásky, nýbrž jejich pojmenováním a uvedením do souvislostí. Na lásku můžeme dívat jako na židli se čtyřmi nohami, kde každá odpovídá jedné ze zmíněných komponent. Takový obraz nám může pomoci pochopit, proč daný vztah není stabilní a hrozí, že spadne.

Každý vztah je specifický a každý má jiné potřeby a představy o ideálu. Tak trochu jako bychom se snažili postavit židli na nerovném terénu. Někdo se může vyhýbat závazku nebo hloubce intimní komunikace. Ne vždy chceme židli postavit na rovině, možná je jedna noha na hrbolu či v dolíku. Proto je důležité svému partnerovi naslouchat a poznávat jeho přání a potřeby. Možná si ale uvědomíme, že hledáme jiný vztah než partner, a takový nesoulad je potřeba řešit.

Pokud bychom intenzitu každé komponenty zjednodušili tak, že ve vztahu buď „je“ nebo „není“, získáme jejich kombinací 16 typů vztahů. Skutečné vztahy samozřejmě často nejsou „podle učebnice“ a bývají složitější. Ale pro pochopení určitých specifik nám toto rozdělení může být k užitku. Těchto 16 typů lásky popsal ve své práci Kukla (2019):

Vztah bez lásky (nonlove) neobsahuje žádnou komponentu lásky. Jedná se o většinu našich vztahů, ve kterých jde jen o určitou interakci, ale nezahrnují lásku – například pracovní vztahy (Sternberg, 1986).

Bláznivá láska (infatuated love) bývá často označována za „lásku na první pohled“ a z velké části stojí na fyzické atraktivitě. Vzniká náhle a stejně tak rychle může také zaniknout, ale i přejít v trvalejší vztah (Sternberg, 1986). Jelikož v bláznivé lásce není přítomný závazek, není její doménou ani věrnost. Partneři si spíše užívají krásy vášně a o ostatní komponenty buď nejeví zájem (a možná se časem ve vztahu objeví), nebo se jim cíleně vyhýbají.

Romantická láska (romantic love) se vyznačuje velkou mírou intimity a vášně. Partneři nejsou okouzleni pouze fyzickou krásou (což je typické pro bláznivou lásku), ale jsou spojeni také emocionálně a prožívají pocity blízkosti a propojení (Sternberg, 1986). Není důležité, jestli jsou si partneři podobní (tak či tak jeden druhého velmi přitahují), ale to, že se mohou navzájem sdílet a poznávat.

Pošetilá lásku (fatuous love) Sternberg přirovnává k hollywoodským láskám, kde se jednoho osudného dne dva lidé setkají, společně se procházejí za deště, za dva týdny se zasnoubí a za měsíc mají svatbu. Pošetilost tohoto vztahu spočívá v tom, že závazek je založen jen na vášni bez intimity, která by vztahu dodala stabilitu. Proto jsou tyto vztahy velmi rizikové z hlediska jejich trvání a často končí rozchodem (Sternberg, 1986). Kromě toho může pošetilá láska zahrnovat skoro až posedlost partnerem a potřebu opakovaného ujištění, že je dotyčný milován, přestože vztah postrádá hloubku i přesah.

Spirituálně sexuální láska (spiritual-sexual love) je charakteristická svou přitažlivostí, a to nejen fyzickou. Partneři totiž sdílí společnou vizi, ať už v podobě přesvědčení o smyslu života, nebo přímo náboženskou víru. Mohou sdílet pocit, že jsou jeden druhému určeni. Tento typ lásky se může vyskytovat například jako součást života v sektě.

Aspirituální láska (aspiritual love) je tím, co Sternberg považoval za úplnou lásku. V takovém vztahu tedy je přítomna vášeň, intimita i závazek, ale partneři nesdílí žádný přesah v podobě podobné životní filozofie, hodnot anebo životního stylu. Může se tedy jednat o kvalitní vztah, který zahrnuje jakési kostlivce ve skříni – téma, o kterém se partneři raději nebaví, protože vědí, že by se neshodli nebo možná dokonce pohádali. Přesto se v této své odlišnosti respektují. V praxi to může vypadat tak, že daný problém bude každý z partnerů řešit po svém.

Volná láska (free love) oplývá vzájemnou přitažlivostí, podobností v životní filozofii, hodnotách či životním stylu, hlubokou intimitou a vzájemným pochopením, ale postrádá závazek. Taková láska bývá spontánní, nevázaná a plná touhy užívat si života. Pravděpodobně by se jednalo o styl lásky typický pro hnutí hippies – partneři sdílí názory, vizi, prožívají hluboký vztah plný vášně, ale nenechají se životem spoutat.

Osudová láska (fateful love) je charakteristická vzájemnou přitažlivostí partnerů, sdíleným životním stylem, hodnotami či životní filozofií. Partneři mají pocit, že byli stvořeni jeden pro druhého a považují vztah za osudový ještě dříve, než se stihne prohloubit intimita vztahu a partneři se dostatečně poznají. Může to být vztah, do kterého vstoupil závazek příliš brzy.

Úplná láska (consummate love) představuje ideální vztah zahrnující všechny čtyři komponenty. Po takové lásce většina lidí touží. Partneři jeden druhého velmi přitahují, sdílí společné hodnoty, podobnou životní filozofii a kompatibilní životní styl, jeden druhého do hloubky znají, přijímají se a jsou připraveni se usadit, nebrání se závazku.

Vztah na bázi „mít rád“ (liking) je založen na hluboké intimitě a je typický spíše pro přátelství. Vyznačuje se prožíváním blízkosti a vřelého vztahu k druhému bez pociťování vášně či dlouhodobého závazku (Sternberg, 1986). Nutno říci, že tito přátelé najdou ve svém vztahu mnoho otázek, ve kterých se neshodnou, ale přesto se vzájemně respektují a přijímají. Také k sobě nejsou vázáni závazkem, spíše jeden druhého důvěrně znají a vědí, co od sebe mohou navzájem čekat.

Přátelská láska (compationate love) je často dlouhodobý vztah, ze kterého se vytratila vášeň, ale zůstala intimita a závazek. Často se vyskytuje v manželství, kdy mezi partnery poklesla fyzická atraktivita jako hlavní zdroj vášně (Sternberg, 1986). Společný přesah partneři nikdy nesdíleli. Nemusí to ale vždy být vztah, který dříve zahrnoval více. Může se také jednat o přátelský vztah zahrnující právě intimitu a závazek již od samého počátku. Příkladem takového vztahu může být bratrská láska zahrnující smysl pro odpovědnost, péči, úctu, znalost druhého a napomáhání jeho životu (Fromm, 1996b). Přátelská láska stojí více na společně stráveném čase než na vzájemné atraktivitě. Partneři jsou obvykle schopní vydržet delší časové odloučení od milované osoby bez pociťování úzkosti ohledně jistoty trvání vztahu (Lee, 1977).

Rozumějící láska (underestanding love) je podobná zmiňovanému vztahu „mít rád“ či přátelské lásce. Nejen, že se partneři dobře znají, přijímají a chovají k sobě vzájemnou důvěru, ale jejich vztah zahrnuje také jakýsi společný přesah. Něco podobného vyjádřil Lewis, (2013, 69), když mluvil o přáteli sdílené vizi, kterou může být „společná víra, společné studium, společné zaměstnání, dokonce i společná zábava. Všichni, kteří to s námi sdílejí, budou našimi společníky; ale jeden, dva nebo tři, kteří s námi sdílejí něco navíc, budou našimi přáteli.“ Oproti vztahu „mít rád“ zahrnuje rozumějící láska společný přesah, ale oproti přátelství postrádá závazek.

Doprovázející láska (accompanying love) je v jistém smyslu rozšířením rozumějící lásky o rovinu závazku. Partneři sdílí společný přesah, důvěrně se znají a přijímají, a navíc vůči sobě cítí jakousi odpovědnost. Mohou vědět, že jeden s druhým mohou počítat a co od druhého mohou čekat. Tito partneři se pravděpodobně budou pravidelně setkávat, sdílet se a diskutovat společná témata. Může se jednat o vztah vrstevníků, ale stejně tak o vztah staršího s mladším. Mladší z přátel může čerpat z moudrosti staršího, který naopak může být vzorem.

Prázdná láska (empty love) je založena pouze na rozhodnutí. Obvykle jde o stav po delší době trvání vztahu, kdy se z něj vytratila intimita i vášeň. Zajímavé je, že zatímco ve společnostech západního typu se vyskytuje jako závěrečná fáze dlouhodobého vztahu, v některých společnostech východního typu je to fáze počáteční (Sternberg, 1986). Mluvíme-li o manželství v kontextu naší kultury, bude se jednat spíše o závěrečnou fázi vztahu. Prázdná láska jako počáteční fáze vztahu odpovídá Lewisem (2013) popisované náklonnosti, tedy vztahu, který pozvolna vzniká, přestože v něm není přítomna vášeň, intimita ani sdílená spiritualita.

Pragmatická láska (pragmatic love) stojí na sdílení životní filozofie, hodnot a životního stylu spojených závazkem. Může se jednat přímo o lásku mezi mužem a ženou (pragma v pojetí Lee, 1977), anebo vztah založený na sdílení životního přesahu mezi známými. V prvním případě jde o vztah lásky vznikající na základě uvážené volby partnera. Milující se nenechá zmítat vášní, ani nehledá hlubokou intimitu. Usiluje spíše o vzájemnou podobnost a kompatibilitu partnerů. Při volbě partnera tedy zvažuje, zda by se k němu partner hodil a zda by jim to společně dobře fungovalo v kontextu budoucího závazku. Ve druhém případě se jedná o vztah podobný přátelství, jehož náplní je diskutování o hodnotách, názorech či obecně o životním přesahu. Partneři se rádi něco nového dozvědí či naučí. Důležitá je zde zmiňovaná vzájemná podobnost. Pokud by vztah trval delší dobu, pravděpodobně do něj vstoupí rovna intimity.

Spirituální láska (spiritual love) zahrnuje různé sdílení hodnot, názorů či transcendentna, zatímco ve vztahu není vybudovaná hluboká důvěra a poznání. Vášeň v takovém vztahu stojí mimo centrum zájmu a tento vztah ani nestojí na závazku. Příkladem takového vztahu může být setkání s duchovním (například kazatelem či dalajlámou), anebo třeba zpověď. Jedná se většinou o jednorázové setkání (nebo opakované, ale bez závazné pravidelnosti). Často jeden z partnerů je druhému vzorem, ačkoli o jeho osobním životě vlastně moc neví. Pokud by takový vztah trval delší dobu, pravděpodobně by do něj vstoupila intimita a stal by se spíše rozumějící láskou, či v případě pravidelného setkávání láskou doprovázející.

Závěr

Při čtení jednotlivých typů lásky vám možná přišel na mysl konkrétní vztah, anebo si naopak říkáte, že váš vztah nepasuje do žádné „škatule“. Pokud se ale posuneme o kousek dál do praxe vztahového poradenství, může porozumění základním pilířům lásky být velmi užitečným nástrojem pro práci s klienty. Jak to oba partneři mají? Neprožívají náhodou současné těžkosti v souvislosti a rozdílným prožíváním jednotlivých pilířů lásky? Možná, že z jeho strany hraje velkou roli vášeň, zatímco ona zoufale postrádá projev závazku. Anebo k sobě partneři pasují, ale jeden z nich potřebuje víc sdílet, co prožívá, a chybí mu naslouchání. Možná, že každý z partnerů mluví jiným jazykem lásky (viz. Chapman 2019) a potřebují se naučit vyjadřovat řečí toho druhého. Čtyřkomponentová teorie lásky může být vhodným nástrojem, jak některé odlišnosti vizuálně znázornit, a tak vztahu lépe porozumět.

Příspěvek vznikl za podpory MŠMT ČR udělené UP v Olomouci (IGA_FF_2020_020).