Vytisknout tuto stránku
středa, 03 říjen 2018 05:47

Brodová Lea: Co je to rodina?

Napsal(a)

Shrnutí: poznámky k tématu nadcházejícího Dne rodinné terapie

Nemůžu o tom přestat přemýšlet. Lze rodinu definovat čistě biologicky?

Je rodinou výčet plodícího otce (třeba náhodného turisty), rodící matky, která dá dítě k adopci a toho dítěte, které je vychováváno daleko od obou? Určitě jsou si ti lidé důležití a vědět „čí jsem“ je pro takové dítě zásadní, ale nějak mi nejde říkat těm třem rodina.

 

Váží biologické příbuzenství víc než nebiologické? Je matka, co syna porodila, víc, než jeho (biologicky nepříbuzná) žena?

 

Nebo podle názvu?

Je to společenství, kde se rodí? A co společenství, kde se nerodí, kde jsou děti přijaté do společenství pokrevně příbuzného (např. prarodiče) nebo úplně cizího (adopce – je spojení „adoptivní rodič“ protimluv, vždyť přece nerodí?, jak by se mu mělo správně říkat? Vlastně říkat „rodič“ tatínkovi je také takový protimluv)

 

Nebo podle  historického vývoje chápání pojmu rodina?

O něm už se zmiňovala ve svém diskusním článku  Šárka Gjuričová.  Historička Milena Lenderová specializovaná na devatenácté století, upozorňuje na to, že co nám připadá přirozené (tedy evidentní, dané při rození), se vyvíjelo historicky – a  z toho plyne, že co máme za přirozené teď, může být v budoucnosti jinak.

 

Nebo podle funkce?

Pediatr Dunovský zavedl pojmy „funkční“, „dysfunkční“ a „afunkční“ rodina. Podle čeho se vedou hranice mezi nimi? Jak pomůže rodině, když jí sdělíme, že je dysfunkční. A pokud jí to nesdělíme, jen o ní tak uvažujeme, jak ten pojem pomůže nám terapeutům vidět takovou rodinu jako potenciálně kompetentní?

 

Matějček a Langmaier v knize „Počátky našeho duševního života“ uvažovali, co by mělo prostředí dětem poskytovat. Bylo to uspokojování potřeby

1/ podnětů náležitého množství, kvality a proměnlivosti, ty vedou dítě k aktivitě,

2/zážitků smysluplného světa, ten vede dítě ke schopnosti učit se, nabývat zkušeností a přizpůsobovat se životnímu prostředí,

3/životní jistoty – tato potřeba je uspokojována především v citových vztazích – vede dítě k cílevědomé aktivitě poznávací, pracovní (tedy i objevitelské), společenské,

4/ identity – vědomí vlastního já, vlastní hodnoty, společenské prestiže. Ta vede k sebeúctě a sebevědomí, to pak umožňuje uspokojivé zařazení do společnosti,

5/ otevřené budoucnosti,  naděje, životní perspektivy. Uzavřená budoucnost vede k zoufalství

 

Oba autoři i na podkladě svého longitudinálního výzkumu podporovali taková rodičovství, kde děti měly šanci na uspokojování těchto potřeb, bez ohledu na biologickou příbuznost či úplnost takové rodiny – jak to je např. v jimi založených dětských vesničkách.

Jejich výzkum také odhalil, že nechtěnost je pro dítě větší zátěží než například úplnost rodiny.

(S tímto názorem souzním. Myslím, že podporu státu – ať materiální, právní nebo provázející - si zaslouží všechna taková rodinná společenství, kde je potenciál k naplnění dětských potřeb. Komu by například škodilo, kdyby si mohli homosexuální partneři adoptovat společně vychovávané dítě jednoho z nich?)

A co s rodinami, které jsou tak nazývány v ještě markantněji metaforickém významu, například náboženská společensví, kde se lidé oslovují „sestro“ a „bratře“? Co Bůh Otec? (v dávné písni se ptá nemanželský synek maminky: „Povězte mi drahá máti, zda i já jsem otce měl?“ A maminka odpovídá: „Tvůj otec je na nebesích, tam je všechněch otec náš…“)

 

A co rodinou není?

Nedávno jsem se setkala s maminkou, která vychovává sama dvě děti. Pracuje na směny. Její paní vedoucí jí nedá volno na svátky s odůvodněním, že volno dostanou přednostně ti, co mají rodiny. Ptala jsem se dvakrát, myslela jsem, že jsem něco špatně pochopila, ale ta maminka mě ujistila, že pro její představenou skutečně ona rodinu nemá.

 

Těším se na debatu na příštím Dni rodinné terapie.

 

 

 

 

 

Přečteno 2597 krát Naposledy změněno středa, 03 říjen 2018 06:04
MUDr. Lea Brodová

Vystudovala Fakultu dětského lékařství UK v Praze. Pracovala po promoci v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě. Po deseti letech praxe nastoupila na dětskou psychiatrickou kliniku ve FN v Motole, kde se zapojila do inovativního pojetí léčby orientované na rodinu a léčebné komunity na klinice. V rámci působení na klinice spolupracovala také Mgr. Jiřím Kubičkou, který tam tehdy působil a začala spolupracovat v rámci dětských a rodičovských skupin s PhDr. Šárkou Gjuričovou.

Systemické vzdělání získala u prim. Boše a prim. Špitze, v pozdějších letech je doplnila o vzdělání v katatymně imaginativní psychoterapii. V roce 1992 se provdala a žila několik let v Mnichově. Pracovala na univerzitní poliklinice pro psychoterapii dětí a mládeže. V současné době působí v centru rodinné terapie DPK ve FN Motol a patří k hlavnímu trenérskému a lektorskému týmu Institutu rodinné terapie Praha.

Nejnovější od MUDr. Lea Brodová