Před více než 35 roky jsem po ukončení vysoké školy pracoval v Pedagogicko-psychologické poradně. Přišel tam za mnou mladý, solidně působící muž a naléhavě se mě zeptal, zda si na něho vzpomínám.  Nevzpomínal jsem si – ale stačilo jediné připomenutí a hned se mi jeho příběh vyjevil. Byl z doby, kdy onen muž byl malý kluk a já jsem po absolvování Základní vojenské služby ve funkci pomocného vychovatele pracoval v Dětském výchovném ústavu – záměrně neříkám v „pasťáku", o němž jsem se zmiňoval již na loňském květnovém Dni RT. Hned v počátcích mého pracovního poměru se mi tam stalo, že jsem na chodbě přistihl jednoho z chlapců-chovanců, 12-letého Vláďu, jak napadal jiného chlapce-chovance – mladšího a slabšího Petra – a začal jej nemilosrdně bít. Tehdy jsem ještě neznal Vláďovu anamnézu a nevěděl ani to, že je to velmi chytrý chlapec, který byl umístěn do DVÚ proto, že jeho otec – inženýr – byl aktivním účastníkem „obrodného procesu" pražského jara 1968 a dostal se do tvrdého sporu s tehdejší socialistickou společností, poznamenanou srpnovými událostmi. Otce dokonce zavřeli a matka, které zůstaly 3 děti, Vláďa byl nejstarší, hledala pomoc na Západě a dostala se do problému s úřady. Chytrý Vláďa se mámy zastával i ve škole.  Ale – jak by se dalo také říci – zastával se mámy nešikovně, protože obviňoval sovětské vojáky. Dospělo to až k tomu, že byl na žádost školy vyšetřen tehdejšími psychology a protože se paličatě bránil, byl nakonec – nevylučuji, že také proto, aby byl ochráněn – umístěn do DVÚ. Máma mu ne zrovna rozumně řekla, že jde do pasťáku proto, že za to mohou komunisti, kteří zavřeli tátu. Nu a on se pak v ústavu dostal do dvojího sporu – hlásal, co mu řekla máma o vině komunistů a současně provokoval své vrstevníky, kteří neměli podobné zkušenosti a ani nebyli tak chytří, jako on a které jeho volání po spravedlnosti dokonce mohlo i  dráždit, protože vadilo i soudružce vychovatelce, která za ně zodpovídala. Navíc chování Vládi se některým vychovatelům zdálo být v daném kontextu „patologické", takže to podle oněch vychovatelů potvrzovalo  správnost rozhodnutí umístit jej v DVÚ, dokonce – i když ve škole se učil nejlépe – někteří doporučovali „blázinec". Také to byl jeden z důvodů, proč Vláďa, který intenzivně prožíval nespravedlivost odvozu od mámy  a od sourozenců, bojoval i se svými spoluchovanci. Mnohdy byl on zdrojem napětí mezi nimi a okolím, což mělo logiku, protože ostatní chlapci kontext své situace vnímali jinak. Nu – a já jsem se dostal do situace, kdy jsem v roli pomocného vychovatele tohoto Vláďu přistihl, jak nemilosrdně bije slabšího Petra, jednoho z obyvatel děcáku. Nevěděl jsem, že se mu Petr smál, že má stejně, jako on, tátu kriminálníka – Petrův táta byl vězněn poté, co zavraždil Petrovu mámu. Odtáhl jsem Vláďu, ať toho nechá – a on přidal k bití Petra ještě kopance. Neudržel jsem se, nezeptal se terapeuticky, proč a co se to děje, chytil jsem Vláďu za ruku a protože se bránil tím, že se vrhnul i na mne, dal jsem mu spontánně facku. Až po čase jsem pochopil – více s ohledem na jeho životní situaci a věk, než s ohledem na jeho osobnostní diagnózu – že reagoval  přiměřeně. Naštěstí pro něho – i pro mne – jsem byl o trochu větší a silnější, než on, takže jsem udělal to, co jsem měl udělat hned: sevřel jsem jej do náruče a táhnul pryč. Současně jsem si v tu chvíli uvědomil,

že jsem překročil nejen svá pravidla – fackovat chovance se nesmí, i když se chovají tak, že k tomu – i k jinému násilí - mohou provokovat. A fackovat se nesmi ani tehdy, když spontánní facka může být projevem bytostného zájmu o řešení situace – a to i s cílem ochránit toho, kdo facku dostal, před nárůstem dalších nežádoucích reakcí... A to jsem nevěděl, že Vláďa se nachází v existencionální krizi, potencované tím, že máma vážně onemocněla a sourozenci byli u prarodičů, kteří nesdíleli politické názory své dcery a jejího muže. Nevěděl jsem ani to, že Vláďa nemá nějaký závažný psychiatrický problém, který by podle odborníka mohl jeho reakce označit jako součást poruchy nebo dokonce nemoci, poruchy či nemoci, kterou nemusí vždy ovládnout, takže projeví-li se, nemůže za to, jak reaguje – a je pak na nás, jak na projev oné poruchy či nemoci výchovně anebo terapeuticky či medikamentózně správně reagujeme my, protože my – na rozdíl od oněch chlapců či chovanců anebo pacientů – my za svoje reakce neseme plnou zodpovědnost, takže nesmíme reagovat ani tkzv. spontánně, třeba již zmíněnou fackou anebo křikem.... Pro takové situace jsou vymezeny jiné způsoby obrany útočného chovance či klienta či pacienta – vrcholící např. tím, co on mnohdy také nechce a někdy naopak si velmi přeje: například uklidňující injekcí a léky... Spontánní reakce silou či násilím se vlastně od vychovatele či psychoterapeuta neočekává, vychovatel či psychoterapeut je přeci vzdělán a vycvičen tak, že se vždy musí chovat a reagovat v souladu s odbornými a etickými pravidly své profese – s pravidly, která násilí – a to i spontánní násilí - ani na tkzv. agrese chovanců

či klientů či pacientů zásadně odmítají. I když někdy přesně nevymezují, co to ono „násilí na klientovi či pacientovi" vlastně je a které projevy chovanců či klientů či pacientů mohou potřebu jejich ochrany silou vyvolávat, tedy: kde je např. hranice projevů násilí proti nám – vychovatelům či učitelům či terapeutům a lékařům - i se strany chovance, žáka anebo klienta či pacienta... Ve zmíněném příběhu facky došlo nakonec k tomu, že místo, abych Vláďu označkoval jako zdroj svého agresivního chování, jsem mu řekl, ať mi promine, ale že jsem mu tu facku dal proto, že mi záleží na něm a na tom, aby neměl problémy. Chytrý Vláďa se na mě udiveně podíval – a když jsem jej pouštěl ze sepětí svého náručí, přitiskl ke mne na chvilku – na chvilku! – tvář: jakoby si chtěl i čichem potvrdit, že mluvím upřímně. Dnes bych řekl, že ona facka byla v tu chvíli jedním z možných terapeutických řešení v dané situaci. A to i přesto, že fackovat se nejen pacienti a klienti, ale dokonce ani chovanci v ústavu nesmějí, s čímž plně souhlasím, takže jsem v případě Vládi překročil svoje pravidla a měl jednat jinak....

Nu – a tenhle Vláďa si mě našel po 11 letech v Pedagogicko-psychologické poradně, když se znovu dostal do konfliktu se svým světem: oženil se s rozvedenou ženou, starší o 4 roky, která byla – jak se v průběhu terapie projevilo - schopna nahradit Vláďovi to, co mu v dětství vzal DVÚ a problémy rodičů. Obdarovala Vláďu mateřskou podporou a oceněním a bezpečím. Tato žena měla z 1. manželství pětiletého syna Oldu. A Vláďa se dostal se svým nevlastním synem, který jej hodně zlobil, do sporu a dal mu velký výprask. A jeho manželka – vlastní matka Oldy – panu Vláďovi rodičovsky nafackovala. A on si díky jejím fackám najednou vzpomněl, že náhodou v té době četl nějaký můj text o výchově a připomněl si, jak jsem mu dal facku já... – a našel si mne a požádal o radu.... Ale to je již jiné téma, i když v sobě skrývá cosi fatálního, jak mi inteligentní pan Vláďa připomněl: „Vidíte, ta vaše facka mi tenkrát moc pomohla, protože díky vašemu vysvětlení jsem poznal, že stojím za to, abyste porušil pravidlo, že se děti fackovat nesmějí. A já si naivně myslel, že dám výpraskem i Oldovi najevo, že mi na něm záleží..." Bylo na čem pracovat. Díky studiím jsem již věděl o terapii pevným objetím – Vláďovi jsem o ní řekl a zeptal se: „Nebylo by lepší Oldu přitisknout k sobě a říci mu to, že vám na něm záleží? Kdybych o významu pevného objetí věděl v době, kdy jsem byl v děcáku, facku bych vám nedal." Načež se Vláďa usmál a řekl: „Vidíte – a já si teď říkám, jestli bych tomu  vašemu objetí věřil tak, jako jsme uvěřil vaší facce – ta byla doopravdická...Já si doopravdy chci s Oldou rozumět. Pomůžete nám?" Nešlo odmítnout, ač jsem si položil otázku, zda jsem svojí fackou nepřispěl mimo jiné k tomu, že má Vláďa dnes problém se svojí ženou a s nevlastním synem....Facka přeci není vždy cestou k řešení, i když je, jak pan Vláďa řekl: doopravdická... Což přivolává otázku na téma úplně jiné – na téma: „doopravdická psychoterapie".

Mohl bych vyprávět příběh, kdy „doopravdickou psychoterapii" dělal v běžném životě člověk, který nebyl povoláním psychoterapeut. Pomohl tak svým blízkým, nacházejícím se ve vážném problému...

A připomíná to další příběh, starý 20 let. Příběh jednoho z prvních mých výjezdů s pražskou Záchrannou službou, jejíž součástí byl v té době i Regionální institut ambulantních psychosociálních služeb, jehož zakládání jsem měl tu čest se účastnit. Působil jsem na oddělení pro děti, dospívající a rodinu. Záchranka byla volaná k 15letému chlapci, který seděl na zábradlí balkonu 7. patra panelového domu. Když matka otočila klikou dveří na balkon – důrazně pohrozil, že jakmile matka dveře nebo okno otevře, skočí. To jsme se dozvěděli poté, co matka volala na Linku důvěry, která jí dala kontakt na RIAPS. Matka v telefonu křičela a proklínala svět. V RIAPSu jsem měl s kolegyní psychiatričkou, která měla jinou akci, službu zrovna já. S volající matkou jsem se dohodnul, že přijedu a zaťukám na dveře – zvonit nebudu, abych nevylekal jejího syna.. A vyjel jsem s vyjící záchrankou. První, co jsem udělal, byla prosba, aby řidič záchranky – byl to mladík, plný energie – ono vytí ztlumil. Představil jsem si totiž 15tiletého kluka, který sedí v okně 7. patra a vyhrožuje skokem – a slyší houkání záchranky a hrozí mu nebezpečí, že jej zachrání.

Má pak 2 možnosti (jak jsem poznal při jiných výjezdech): být rád, že blízkým lidem i světu stojí za to, aby pro něho poslal záchranku a vrátit se z balkonu zpátky do místnosti – anebo potvrdit blízkým a světu a sobě, že jeho rozhodnutí je „doopravdické" a že mu nic a nikdo nestojí za to, aby byl zachráněn - a dokázat i sobě samému, že dokáže ukončit vše dřív, než houkající záchranka přijede... V uvedeném příběhu lze navíc připomenout, že řidič, který přijal moji výzvu, aby ztlumil houkání, vlastně také „překročil pravidla"... Ale to je jiné téma, i když nabízející mnoho otázek a patřící také k tématu atypických příběhů... Nu – dojeli jsme k domu a vyjeli výtahem do 7. patra, kde rodina chlapce bydlela.

V tu chvíli jsme ještě nevěděli, v jaké situaci se chlapec nachází. Jak bylo dohodnuto, zaťukali jsme spolu s řidičem, který mě doprovázel, na dveře – a matka otevřela. Byla v silném napětí a nadávala, jak je její syn odporný. Nabídly se hned první varianty diagnóz situace – ale to, o co teď tady šlo, nebyly diagnózy, ale potřeba nalézt co nejrychleji cestu k řešení situace chlapce. Viděl jsem chlapce, sedícího na zábradlí – a s rukama zdviženýma jsem se opatrně přiblížil ke skleněným dveřím balkonu. Chlapec mě mlčky pozoroval.

Stejně opatrně jsem dveře na balkon pootevřel a představil se a prosil o chvilku povídání, začal jsem krizovou intervenci nabízením alternativ porozumění a nabídek a úsměvů. Chlapec - jak mi pak řekl - byl zaskočený tím, že na něho nehulákám jako máma a proto překvapeně naslouchal. A řidič provedl něco, co mě dodnes s ambivalentní úctou udivuje: aniž se mě zeptal, otevřel nenápadně krajní okno (viděl, že chlapec je mnou plně zaujat) – skočil na balkon, sevřel chlapce do náruče a znemožnil mu případný skok dolů. A já, překvapený, jsem rychle otevřel dveře na balkon a spontánně chlapci podal ruku a jemně ji stiskl a začal mu povídat příběh jiného kluka, který díky podobné situaci našel zajímavé věci – a navrhnul jsem mu, aby jel s námi. Chlapec, který podobnou situaci nikdy nezažil, protože jeho výrazně dominantní matka, jak se pak v průběhu terapie ukázalo, se jej nikdy na nic neptala a dávala mu najevo svoje opovržení muži, souhlasil. Souhlasil jednak proto, že částečně musel – řidič jej stále pevně svíral či věznil ve svém náručí, ale – jak se později přiznal - souhlasil také proto, že byl tázán a že byl projeven zájem o jeho názor, což bylo pro něho významné, protože - jak se pak ukázalo - jeho matku nikdy nezajímalo, co si myslí on, protože byla přesvědčena, že ona jediná ví, co je pro syna jediné správné... Nu – a poté v průběhu terapie nám onen chlapec řekl, že kdyby jej řidič záchranky neuvěznil svým náručím, již by nežil, protože potřeboval matce dokázat, že není „tak blbý a slabý jako táta" a že dokáže i skočit. Díky řidičovi vlastně neprohrál – nemohl se bránit, řidič byl silnější. A je vlastně rád, že žije – protože se na krizovém centru konečně s otcem setkal... a mohl si ujasnit, co a jak vlastně chce... Ve mne přitom zanechal otázku: Kdyby řidič nezasáhl tak atypicky, jak zasáhl a spontánně toho chlapce násilně neuvěznil svým náručím – byl by ten chlapec ještě s námi? Znám příběhy, kdy otevření dveří na balkon bylo výzvou ke skoku... A ještě jedna otázka: kdy je atypické použití násilí na člověku, nacházejícím se v kritické situaci, tím nejlepším (a možná jediným) řešením? A – je správné používat slova „násilí"? A jak pokračovat poté, co ono „násilí" splní svůj účel...?

Nu - a z toho vyplývají další inspirující otázky:

Kdy smíme nesmět aneb Může být terapeutická třeba i facka?

Mohou být pravidla slušná nejen slušně, ale i neslušně?

Kdy si můžeme dovolit to, co je v pravidlech nedovolené?

A je-li dovolené i nedovolené - kdy? A – jak?

Mají i hranice svoji hranici?

Zdeněk Rieger

PhDr. Zdeněk Rieger - psychoterapeut, psycholog, básník

{jcomments on}