Muži v krizi a ženy na koni?

V poslední době se často setkávám s modelem rodiny, kde je zdánlivě slabý muž v krizi, který jakoby nezvládá chování své ženy. (Může to být samozřejmě i jinak, ale pro potřebu tohoto článku rozeberu tento model;-). Důsledkem takového vztahu může být bohužel třeba také i dítě postižené nejrůznějšími psychosomatickými onemocněními. Řešení se pak často nachází v posílení role otce, rodiče, partnera, ale i úpravou pozice ženy, rodičky a partnerky. Jak už bylo totiž několikrát řečeno nejenom na nedávno proběhlém sympoziu SOFTu na toto téma, nelze na problematiku muže v rodinném konceptu nahlížet bez náhledu na problematiku ženskou, respektive partnerskou. Oba jsou totiž v navzájem se ovlivňujícím vztahu a ovlivňují pak jako rodiče přímo i své potomky.

Narážím často na takovýto model. Muž si stěžuje na to, že je na něj žena bezdůvodně a nepochopitelně zlá a útočná, což ho provokuje k agresivním reakcím, které si pak sám různě vyčítá. V důsledku takovýchto opakujících se scén pak upadá muž do letargie a apatie a nechává ženu jakoby v osamocení v řízení domácnosti, výchově dětí a ochabuje i v partnerském životě. Je prostě naštvaný, dotčený, uražený a často i trucuje. Pochopitelně přeci. Očekává omluvu a opečování, ale toho se prostě nedočkává, protože žena je (kupodivu stejně jako on) přesvědčená o spravedlivosti svého postoje a správnosti svoji pravdy. Nejdou-li příliš pod povrch, končí nad racionální rozepří nad nějakým často (více či méně) intelektovým tématem, které provází hádky, které z těchto konfliktů vznikají.

Nahlédneme-li ale pod tuto vrchní slupku, zjišťujeme že témata těchto hádek jsou většinou pouze zástupná. Muži přiznávají, že jim o žádné intelektové vítězství ve sporu ve skutečnosti ani nejde (většinou). Ženy při klidném rozboru hádek uznávají, že nebyly často tak úplně fér. Oba se pak veskrze shodují, že je jejich chování mrzí a že vlastně nevědí, proč doopravdy hádky vlastně vznikají a už vůbec netuší, co s tím mají dělat. Odhlédneme-li od toho, že například žena chce, aby ji muž poslouchal, neskákal jí do řeči, dělal to, co ona si přeje, pomáhal jí a podobně. Nebo že muž chce mít klid, neřešit stále dokola to samé, být respektován a bezmezně milován svojí ženou, a tak dále.

Toho ale samozřejmě z nějakého důvodu není ani jeden z nich v daných okamžicích schopen. Navíc i při splnění těchto zástupných podmínek, nedochází často k uklidnění situace. Dochází spíše k opakování stejných témat hádek a stupňování intenzity konfliktů. Při popisování těchto opakovaných konfliktů, které bývají často na počátku mužské apatie, žena popisuje rozčílení s nějakým konkrétním chováním či jednáním svého muže. Muž pak celou situaci hodnotí jako zcela zbytečný útok na svou osobu, který mu křivdí a vychází z naprostého nepochopení situace ze strany ženy. Samozřejmě.

Odhlédneme-li od vysoce pravděpodobné nedokončené separace jednoho či druhého (lépe řečeno obou) od rodičů a s tím spojenou nezralostí vnitřních animozit, která se pak projevuje například v intenzitě a způsobu konfliktů, bývá po hlubším průzkumu častým důvodem těchto pro oba devastujících sporů strach. Strach z existenčních či existenciálních nejistot, které nás v dnešní době stále více obklopují, ale které jen velmi okrajově souvisí s tématy hádek. Tento strach plyne také například z nových rodinných modelů, které jsou na míle vzdálené klasickému modelu tak, jak jsme ho ještě donedávna znali. Dalo by se klidně říct, že si dnes každý vytváří svůj vlastní model, takže není příliš možností pro srovnání. Neví se prostě, jak to s tím daným konkrétním modelem dopadne. Mnoho lidí je zatíženo celoživotními půjčkami, nebo nebydlí ve vlastním, nemá stabilní příjem, nebo naopak moc pracuje, zakládá velmi brzo rodinu, muži jsou často i celé týdny na pracovních cestách někde na montážích, staví si své domovy svépomocí, aby ušetřili, a podobně. Do toho se stále vyvíjí a mění postavení žen i mužů ve společnosti, i v partnerském vztahu či rodině jako takové. Změn je mnoho a budí dojem, že jsou stále rychlejší. Není divu, že z toho všeho roste určitá úzkost a strach.

Ten se samozřejmě týká jak žen, tak i mužů. Ženy jsou ovšem stále ještě více pocitové bytosti (i když i to se v dnešní době dosti mění). A tak se tento existenčně-existenciální strach skrze ně často projevuje například právě jako ona nespokojenost s nějakým konkrétním počínáním svého muže, které ale samozřejmě tento strach také nějakým způsobem ovlivňuje, a stupňováním tlaku na co nejrychlejší řešení, jenž ale paradoxně vyžaduje svůj čas a klid.

Není to tedy dle mého názoru tak, že by snad ženy útočily na muže proto, aby je cílevědomě oslabily, osedlaly nebo z nějaké nevědomé touhy vyhladit mužské pokolení. Jde spíše o nevědomou potřebu po stabilitě a životní jistotě, kterou vyžadují po svém mužském, stále ještě fyzicky silnějším protějšku a nejbližším partnerovi. Jde také o určité nevědomé psychické utužování, které ale bohužel, pokud si ho muži i ženy více nezvědomí, může mít i katastrofické dopady, především v období zvýšené zatíženosti, ať už jde o fyzickou či psychickou (většinou však samozřejmě kombinovanou).

Je tedy potřeba o tom mezi mužem a ženou vést dialog a dostávat se, byť často i bolestivě, skrze ona povrchová zástupná témata k tomu, co je podstatné a to je ujišťování, že to spolu oba tito tolik odlišní tvorové všechno zvládnou a že je jejich strach zcela normální, pochopitelný, ale ne smrtící a označující cosi destruktivního a fatálního. Výbornou platformou pro takovéto rozhovory je samozřejmě párová terapie, nebo v případě, že už došlo k somatizaci některého z členů rodiny, terapie rodinná. Ideálně za účasti co největšího množství členů rodiny, kteří se nejen na výše popsaných procesech prostě neoddiskutovatelně podílí a ovlivňují je. Jak uvádí nejen moji velcí učitelé z LIRTAPSu.