Dosti dobrý rodič (Winnicott, 1953) přiřazuje smysl každé dětské aktivitě a prostřednicvím celkového pohledu na interakci a chování dítěte buduje jeho obraz jako obraz jedinečné lidské bytosti (Trevarthen, 1998; in Campbell, 2013). Je dnes již dokázané, že i novorozenec má ohromnou kapacitu pro imitaci a rozpoznávání záměru druhých osob (Nagy and Molnar, 2004; in Campbell, 2013). Právě vzájemná hravá nápodoba je důležitým momentem vývoje pevného a bezpečného vztahu.

Úkolem terapeuta je ukázat rodičům úžasnou kapacitu jejich dítěte, umožnit jim, aby se z něj mohli radovat a také ho s porozuměním vnímat a moci na něj citlivě reagovat. Terapeut nemusí být dokonalý (Stern, 1998; in Campbell, 2013), můžeme dělat chyby a můžeme být i neopatrní, stejně dojde k pokroku. V komunikačním procesu s dítětem přisuzujeme význam jeho chování a můžeme vzájemné porozumění postupně  opravovat tak, jak poznáváme jeden druhého.

Klasická psychoanalýza je postavena na sémantickém používání jazyka, jak ale přistupovat k rodině s preverbálním dítětem? I v současné době se objevují názory (např. Flink, 2001; in Solomonsson, 2015), že dokud dítě nerozumí verbální komunikaci, stojí mimo terapeutický proces a můžeme pracovat jen s rodičovským párem a jeho vztahováním se k dítěti. V psychoterapeutické práci s dítětem, které nemluví a ani příliš nerozumí řeči můžeme však využít přenosových a protipřenosových pocitů. Jak uvádí Salomonsson, jestliže dítě na nás velice živě reaguje a vnímáme protipřenos jako naléhavý, musíme přemýšlet, jak je tento protipřenost spojený s narušením vztahu rodič-dítě. Musíme se také ptát, jak oslovit dětský přenos. Je třeba se pokusit  kontejnovat nejen matčinu (rodičovskou) úzkost, ale i úzkost dítěte. Tzn. přeložit obsah jeho chování srozumitelněji, jasněji než je možné sdělit řečí těla (základ mentalizace). Pokud je vztah dítěte s rodiči nějak narušený, děti nestojí mimo. Přenos je většinou doprovázen silnou reakcí dítěte na terapeuta.

Přenosové fenomény pak v terapii nefungují:

„Doktore, moje máma je špatná, ty jsi dobrý, tak já budu s tebou“

Ale spíše ve smyslu:

„Doktore, ty jsi špatný, stejně jako moje máma, taková je moje  převládající nevědomá zkušenost, a proto předpokládám, že i ty  budeš  také takový“  (a když nebudeš chtít být  takový, tak já se  budu snažit, abys  byl, protože tak dosáhnu aspoň nějaké jistoty).

Tímto způsobem dochází k tzv. testování reality.

Kazuistika: chlapec Tomáš, 23 měs, podezření na PAS

Chlapec přichází s matkou. Již v čekárně křičí, pronikavý, zoufalý řev „ jako o život“. Matka bere chlapce do náručí, snaží se ho uklidňovat, ale je sama velmi napjatá, bezradná, se slzami na krajíčku říká :  „ On pořád jen řve, vůbec mi nerozumí, nevím, co s ním“. (V protipřenosu odtažitost, strach). Chlapec matku odstrkuje a křičí, natahuje se ke kočárku. Matka nereaguje a dál se naléhavě, ale jaksi mechanicky snaží synka utišit houpáním, nabízením pití, hračky. Tomášek křičí ještě více.

T: „Zdá se, že v kočárku by ses cítil bezpečněji.“

M: „No jo, tam on se většinou aspoň trochu uklidní.“

Matka dává chlapce do kočárku. Ten přestává křičet, nechá se ochotně dokonce připoutat. Tomáš teď sedí čelem ke mně a bokem k matce. Při setkání našich pohledů chlapec začne zase křičet a přikrývá si oči. Po chvíli ale můj pohled opět vyhledá, ale při setkání očí reaguje opět jejich zakrytím dlaněmi a tak stále dokola.

Zatím mluvím s matkou o jejích starostech s chlapcem. Změnil se (po 1. roce věku mu po 4 měs sňali remodulační helmičku z hlavy), uzavřel se, přestal mluvit (před tím pár měl jen signálních slov). Nemluví, ale ani nerozumí, co matka říká. Nemůže ho nic naučit, nereaguje. Křičí, vyžaduje pozornost, chce být v tělesném kontaktu. Pohybově velmi živý až divoký, bez pudu sebezáchovy.

Mezitím se Tomáš v kočárku docela uklidnil, točí kruhovou objímkou na madle kočárku a stereotypně pohazuje s lahví. Nadále nesnese můj pohled, ale zároveň je nešťastný, když ho ztratí. T: (pokus propojit emoční informace z protipřenosu matky a přenosu dítěte) „Tome, jsi nejistý, když se máma na tebe nedívá. Bojíš se a nevíš, co se může stát, když se podíváš.“

Chlapec si přestal zakrývat oči, trochu se uklidnil a jako by o mě ztratil zájem.

Matka živě zareagovala na moji poznámku „ Já už se ho bojím, že zase začne řvát, všimla jsem si, že už se mu občas i vyhýbám, nevím si rady“.

Mezitím v návaznosti na chlapcovu manipulační aktivitu (rotační pohyb) beru větší plastové auto a točím kolečkem s komentářem „ „točí, točí“. Tomášek se zaujal, vstupujeme pozvolna do neverbálního kontaktu, natahuje se po autě, točíme různě s kolečky, bere si auto, začíná se rozhlížet po místnosti, vystupuje s pomocí matky z kočárku. Matka se začíná zapojovat do komunikace s chlapcem, „ťap „ťap, pojď dolů“. Já se stahuji.

Nastává fáze sladěné komunikace mezi matkou a chlapcem, kdy matka využívá bohatě imitaci synkových zvuků, pohybů, mimiky.

Všímáme si spolu s matkou různých nuancí chlapcova křiku, který nabývá různých komunikačních významů.

Je zřejmé, že nemůžeme u chlapce počítat s porozuměním sémantické složce jazyka, ale bohatě využíváme prozodické aspekty řeči.

Podařilo se navázat s chlapcem úzký neverbální kontakt, jeho prostřednictvím facilitovat spontánní chlapcovy projevy a komunikaci a ukázat matce synka v jiném světle. Nejspíš i to matce pomohlo se uklidnit, nabýt sebedůvěru a možnost užívat přirozenou rodičovskou zrcadlící funkci (Slade et al.,2005; in Campbell, 2013) a stát se dosti dobrým rodičem.

Závěr:

Ukazuje se, že zkušenosti s metodikami jako Infant Observation (Bick, 1964; in Campbell, 2013), Newborn Behavioural Observation system ( Nugent et al., 2007; in Campbell, 2013), Mother-infant psychoanalytic treatment / MIP/ (Norman,2001,2004; Salomonsson, 2007, 2011 in Solomonson, 2015) jsou užitečné nejen při práci s přirozeně preverbálními dětmi (kojenci a mladšími batolaty), ale i při práci s dětmi s poruchami řeči, případně dalšími neurovývojovými vadami.

Literatura:

• CAMPBELL Paul (2013) :  „Seeing Things Through My Eyes“; Understanding the Baby´s Perspektive  and Contribution on Psychodynamic Couple an Family Work (in: The International Journal of Psychoanalysis 2013, 94)

• SALOMONSSON Bjorn (2015): Transferences in parent- infant psychoanalytic treatments (in.: Couple and Family Psychoanalysis 5(1) 1-5 (2015)

• WINICOTT, D.W. (1953). Transitional objects and transitional phenomena – a study of the first not-me possession. International Journal of Psycho- Analys, 34: 89-97.