https://www.psychosom.cz/psychosom/vydani-1-2018/660-stackeova-1-2018

Téma přítomnosti otců u porodu hraje významnou roli v mé práci a v mém odborném zaměření posledních deset let, kdy jsme na něm začaly pracovat s tehdejší studentkou FHS UK v Praze Michaelou Böhmovou. Z původní bakalářské práce a na ni navazujících publikací (v úvodu stati najdete odkaz na poslední a nejobsáhlejší stať publikovanou v časopise Psychosom) se stalo jedno z mých nosných odborných témat a práce na něm je pro mě stále objevná a fascinující. Mimo jiné proto, že toto téma má přesah i do jiných důležitých psychologických témat. Ptám se studentů, kolegů, lékařů a dalších odborníků při různých příležitostech, co si myslí o přítomnosti otců u porodu, zda to sami zažili, nebo to plánují, zda jsou pro nebo proti. Jejich odpovědi jsou sice různé, ale vždy jednoznačné a vždy plné emocí. Netýkají se totiž pouze přítomnosti otců u porodu jako takové, týkají se vnímání genderových rolí a stereotypů, odráží se v nich zkušenosti z primární rodiny, zkušenosti s vlastními partnerskými vztahy, u žen zkušenosti, které již s porodem mají, a domnívám se, že také zkušenosti se zdravotníky, resp. se zdravotnictvím, protože velmi často je touha mít partnera u porodu spojena se strachem z bezmoci v prostředí, kde nemáme oporu, jistotu a v tak náročné situaci jako je porod chceme mít u sebe někoho blízkého, kdo by v případě potřeby pomohl s problematickou komunikací a byl emoční oporou.

Přítomnost otců u porodu je stále tématem, vyvolávajícím diskuse nejen mezi laiky, ale i mezi odborníky. Přitom v praxi se již dávno nejedná o nic výjimečného, od devadesátých let minulého století je v našich porodnicích přítomnost otců u porodu možná a běžná. Dnešní diskuse se již netýkají toho, zda otec u porodu „ano nebo ne“, ale toho, zda přítomnost otců u porodu skutečně přinesla ty benefity, které byly při jejím zavádění očekávány. Důležitou roli v této úvaze sehrává i zhodnocení toho, jakým způsobem je přítomnost otců u porodu realizována v praxi.

V této souvislosti považuji za nutné připomenout právě to, za jakých okolností byla u nás v osmdesátých letech minulého století tato „revoluční“ změna zavedena do praxe. Nebyla totiž primárně zdůrazňována přítomnost otce u porodu, ale předporodní příprava jako taková a její význam pro průběh porodu. Koncepci předporodní přípravy vypracovala Psychosomatická sekce Gynekologické a porodnické společnosti, hlavními autory této „Koncepce psychologické přípravy k porodu“ byli MUDr. PhDr. Pavel Čepický, CSc. a PhDr. Marie Pečená. Je v ní kladen hlavní důraz na snížení úzkosti a strachu z porodu prostřednictvím nabytí reálného postoje k porodu. Žena je zde v rámci šesti lekcí po 60 min připravována na změny, které doprovázejí těhotenství, na situace, které mohou nastat během porodu, na příchod nové role matky a součástí této koncepce je i možná přítomnost otce u porodu. Pokud by se pár rozhodl pro přítomnost otce u porodu, absolvovali by partneři kurz předporodní přípravy společně a bez něj by nebyla přítomnost otce u porodu možná. Přítomnost otce u porodu nebyla ale v této koncepci tím hlavním, jak to bývá někdy vykládáno.

V průběhu dalšího vývoje však došlo k tomu, že přítomnost otců u porodu byla realizována naprosto jiným způsobem, od nutnosti absolvovat kurz předporodní přípravy bylo upuštěno a to se v průběhu let ukázalo jako chyba, protože přítomnost nepřipraveného a neinformovaného otce nebo celého páru u porodu jak komplikuje práci zdravotníkům, tak v konečném dopadu může komplikovat průběh porodu a mít negativní dopad na psychiku otce, matky a koneckonců i dítěte v situaci, kdy se porod zkomplikuje a matka není po porodu v takovém stavu, kdy by byla dítěti plně k dispozici.

V této situaci mohou svou negativní roli sehrát i média. Téma přítomnosti otců u porodu a porodu obecně je v médiích často frekventované. V devadesátých letech minulého století bylo prezentováno přehnaně optimisticky a nerealisticky, možná i v reakci na to se v posledních letech objevily pořady typu „reality show“, typickým příkladem je pořad Malé lásky na TV Nova, které naopak prezentují dané téma velmi realisticky, sledují páry u porodu a jejich různé reakce, které jsou dokladem toho, jak může probíhat porod, pokud je přítomen neinformovaný a nepřipravený otec, chybí v nich ale reflexe toho, proč se tak děje a jak vzniku krizových situací předcházet.

Při úvahách o porodu vycházejme z toho, že porod je somaticky i psychicky náročným procesem a jako takový je každý porod provázen psychickou krizí. Jedná se tedy o situaci, kdy žena, aby krizi dobře zvládla, potřebuje pocit jistoty, bezpečí a emoční opory. Pokud není možné toto zajistit zdravotníky, kteří nemusí být limitováni ani tak svými kompetencemi, jako množstvím pracovních povinností, jež jsou na ně obzvláště ve velkých porodnicích kladeny, je možná přítomnost blízké osoby. Je na zvážení, zda je partnerský vztah takový, aby touto blízkou osobou byl partner, nebo zda by to měla být jiná žena, například blízká kamarádka.

Prožitky při porodu jsou velmi specifické, velmi těžko sdělitelné, tomu, kdo porod neprožil, nepřístupné, proto i v historii, kdy byly u porodu přítomny ve většině kultur pouze ženy, jednalo se zpravidla o ženy, které již rodily. Proto pokud se rozhodne žena pro přítomnost jiné blízké ženy u porodu, je i zde důležitá informovanost a kritériem výběru by neměla být pouze emoční blízkost, ale také to, aby se jednalo nejlépe o ženu, která už má zkušenost s porodem.

Plně souhlasím s autory koncepce psychologické přípravy k porodu, že zásadní je informovanost a připravenost k porodu, a to jak u rodičky, tak u osoby, která ji popřípadě k porodu provází. Věřím, že to je to, co by uvítali i zdravotníci, kterým často neinformovaní a nepřipravení otcové u porodu komplikují práci. K lepší informovanosti a připravenosti k porodu by jistě přispěly kurzy předporodní přípravy. Těžko ale dnes trvat na tom, aby je páry musely povinně absolvovat, pokud chce být otec přítomen u porodu.

V rámci daného tématu se nabízí k úvaze také otázka, v jakých fázích porodu by přítomnost partnera byla vhodná, a v jakých fázích jsou zvýšena její rizika. Za nejspornější bývá považována vypuzovací fáze porodu, kdy muži popisují ambivalentní emoce, silné tělesné prožitky, často až pocit na omdlení, někteří své silné prožitky nemusí zvládnout a skutečně omdlí. Partnerce v této fázi porodu nemohou aktivně pomáhat, a i to pro ně může být frustrující. Doporučujeme posílení potenciálu aktivní pomoci v předchozích fázích porodu (balení věcí, transport, do porodnice, vyřízení formalit, zvládání kontrakcí apod.) a zvážení toho, zda je žádoucí přítomnost muže ve vypuzovací fázi porodu.

Jak tvrdí Michael Odent, kontakt mezi společníkem přítomným u porodu a rodící ženou může být neobyčejně intimní a nesmírně intenzivně prožívaný. Rodící žena je v mimořádně zranitelném stavu a na svém společníkovi u porodu se může stát minimálně na okamžik zcela závislou. Sexuální podtext, který může doprovázet takový kontakt, pokud tímto společníkem přítomným u porodu je muž, může na rodící ženu působit rušivě v tom smyslu, že se nemusí chovat tak otevřeně a spontánně, jak by si přála, nebo se pak může cítit zahanbená, co všechno ze sebe dala najevo, navíc může přítomnost muže porod brzdit, ten trvá déle a je pro ženu náročnější. Nabízí se otázka, zda jde pouze o přítomnost partnera, s nímž má žena intimní vztah, nebo zda se jedná o instinktivní reakci, kdy přítomnost jakéhokoliv muže u porodu brzdí až zastavuje přirozené porodní děje. Pro tuto hypotézu svědčí fakt, že v historii nebyli nikdy muži u porodu přítomni. Kvůli této důležitosti pohlaví partnera při porodu volá proto Odent po renesanci porodních asistentek. Ty jsou dnes u nás již vysokoškolsky vzdělávány, odborně velmi dobře vybaveny, včetně znalostí psychologie porodu, jsou zpravidla ale při výkonu profese tolik vytíženy, že se nemohou věnovat každé rodičce tak, jak by pro ni bylo ideální. Některé porodnice umožňují to, aby s rodičkou přišla jí vybraná porodní asistentka a byla u porodu, v některých porodnicích není tato možnost a řada žen volí možnost přítomnosti duly u porodu.

Často dostávám otázku, zda je přítomnost otců u porodu vhodná nebo ne, a je ode mě očekávána jednoznačná odpověď. S tou si ale stále nejsem jistá. Přítomnost otce u porodu má svoje benefity i svoje rizika. V tom, co převáží, hraje roli řada faktorů, osobnosti rodičů, jejich vztah, samotný průběh porodu, připravenost obou na porod, podmínky daného zdravotnického zařízení a další.

V poslední době opakovaně čtu o tom, jak se v chování současných rodičů můžeme setkat s tím, že upřednostňují nikoliv své dítě, ale sami sebe. Domnívám se, že to úzce souvisí i s tématem, o kterém píšu. Porod je proces, kterým přichází dítě na svět, a rodiče, kteří více myslí na vlastní prožitek porodu a sami na sebe, mohou tuto cestu svému dítěti zkomplikovat. Věřím, že rodiče, kteří myslí na své dítě přicházející na svět více než sami na sebe, intuitivně zvolí takový způsob porodu, který bude nejlepší pro jejich dítě, tedy hladký, rychlý, bez zdravotních rizik, a budou proces porodu i se všemi jeho nepříjemnými okamžiky lépe zvládat. Věnujme pozornost nejen porodu jako takovému, věnujme pozornost rodičovství a v kontextu rodičovství budeme pak na porod nahlížet jinak, než jen pokud ho vytrhneme z tohoto kontextu.