Mgr.Kateřina Krtičková- Chválit! Chválit! Ale jak?

„Chvalte, chvalte!", doporučují psychologické příručky téměř unisono a chválení označují za základní stavební kámen úspěšného výchovného prostředku. Jak si tedy vysvětlit fakt, že tolik chválených dětí prožívá pocity nízkého sebevědomí?

O tom, že je potřeba chválit, oceňovat, povzbuzovat, pozitivně hodnotit nejen pokroky dětského vývoje, i malé úspěchy, je snad nad slunce jasnější.

V praxi se však příliš často setkáváme s tím, že očekávaná přímá úměra, tedy dostatek pochvaly úměrně odpovídá zdravě sebevědomé osobnosti dítěte, se nedostaví. Jak vlastně chválit? Děláme, my rodiče, někde chybu? Čemu se tedy vyvarovat?

Budu se snažit odpovědět na položené otázky a to prostřednictvím zkušenosti praxe klinického psychologa a rodinného terapeuta.

Příliš chválící rodič /zejména matka/

Základním příkladem je typ matky /častěji než otec/ úzkostnější, ochranitelské, velmi dbající na zdravý psychologický rozvoj osobnosti dítěte. Tato matka bývá sběhlá v rodičovské psychologické literatuře, často se ujišťuje o svých krocích a konzultuje vývoj dítěte s odborníky.

Takováto matka zahrnuje dítě chválou při každé příležitosti. Po nějaké době ale začne dítě vnímat, že je chváleno za kdejakou banalitu a proces chválení se začíná míjet účinkem. Dítě pochvalu přestává vnímat a „ neslyší". / „ Proč mě maminka pořád dokola chválí za to, že jsem všechno spapal, když mám prostě hlad?" „ Proč mi maminka říká, jak jsem šikovný, když Jeník od sousedů to už dovede dávno?"/ Dítě se začíná cítit až hloupě, je-li stále chváleno a přeceňováno s bujarým nadšením za věci víc než obvyklé . Paradoxně se tímto přístupem nastartovává proces snížené sebedůvěry a sebevědomí.

* Chlapec, 2. třída, mi při sezení řekl: „ Jsem asi úplně hloupej, protože mamka mě pořád chválí za věci, který umí přece úplně každej v naší třídě."

* Chlapec, 7. třída, mi sdělí:" Už jsem na pochvalu alergickej. Máma mě minule na fotbale děsně chválila, jak mi to šlo, a to jsem přitom pustil osm gólů. Kluci byli na mě naštvaný, ale horší bylo , jak se mi smáli, když slyšeli mámu, jak mě chválí. Děsně jsem se styděl a byl pak na mámu zlej".

Co s dětmi přílišné nekritické chválení udělá? Přestanou vnímat i přiléhavou pochvalu, stávají se nepochválitelnými. Chvále přestanou věřit. Chválu vnímají jako matčin ochranitelský prvek, kterému, zvláště v období nastupující puberty, je třeba se bránit.

Sarkastický, ironický rodič /často otec/

Sarkasmus a ironie jsou jazykové a komunikační prostředky, které ve světě inteligentních dospělých mají své nezastupitelné místo. Jak je to však v komunikaci s dětmi?

*5ti letá Míša rozbije hrneček a tatínek jí řekne „ No, ty jsi ale šiková holčička".Co si asi malé dítě řekne? / „ Tatínek mě pochválil . Říkal to ale divně, jinak.A jsem opravdu šikovná, když jsem rozbila hrnek? Nějak tomu nerozumím". Takové zmatky proběhnou hlavou i starším dětem, které ještě nedokážou ironii rozlišit.

*Žena, 45 let, vzpomíná, jak ji její otec ocenil poté, co prošla CT vyšetřením hlavy. Povzbudivá podpora, řečená jeho vlastním způsobem zněla:" No tak vidíš, teď máš aspoň lékařsky doloženo to, v což nikdo nedoufal, že i ty máš cosi jako mozek". Žena dochází do terapie se svou dcerou, která si na ni stěžuje," že mamka ji nikdy nedovedla ocenit a pochválit." " Asi si myslela, že mě chválí, ale vyznělo to vždycky blbě, nevěděla jsem , jestli se mi nevysmívá.", sděluje své pocity z matčiny chvály dcera. Nit sarkasmu se vinula dál jako jedovatý had skrze další generaci.

Dospělý intelektuál by se jistě pobavil nad jiskrnou jedovatostí sarkastických a ironických poznámek a hodnocení. Ne však dítě! Nedokáže správně rozpoznat rozpor mezi obsahem a řečenou formou. Také tón hlasu je jiný, neodpovídá obsahu. V dětské duši se usídlí nejitota a zmatek. Ne náhodou jsou ironie a sarkasmus mezi psychiatry a psychology , kteří se zaměřují na komunikaci a práci s rodinami , považovány za „ schizofrenogenní faktor." Pokud je dítě dlouhodobě a intenzivně vystaveno tomuto způsobu komunikace , mohou se u něj vyvinout až příznaky schizofrenie.Přestože se na vzniku tohoto vážného duševního onemocnění podílí mnoho faktorů, ten ironický a sarkastický nabízí existenci zmateného světa. Dítě nakonec nedokáže rozpoznat reálný a „ jiný" svět, který se manifestuje podivnými hlasy, zvláštními vidinami nebo nevyvratitelnými přesvědčeními, jímž říkáme bludy. V praxi se obvykle setkáváme s „ umírněnějšími „ následky , jako jsou úzkostné stavy dětí či patologickou sebenedůvěrou, které hraničí až s bludným sebeobrazem / „ Nestojím za nic" „ Nic pořádně nedovedu", jsou obvyklá sebehodnocení těchto dětí.

­*Kamila , 13 let, trpící poruchy příjmu potravy, mentální anorexií, říká při sezení rodinné terapie: „Jsem nejtlustší a nejošklivější z celý školy"." No tak vidíš, konečně máš v něčem primát", zasazuje ránu rádobyvtipný otec.

*Martina, 18 let, v raném věku adoptovaná. Po sžírající tirádě na Martininu neschopnost se učit, mít kamarády, najít si toho správného kluka, dávám jejímu otci otázku. „ Ale co Vaše dcera dovede, co umí, v čem vyniká? Napětí z očekávání by se dalo krájet, Martina by měla slyšet odpověď na něco, co evidentně nezná. Otec s úsměvem odpoví : „ No myslím , že naše Martinka opravdu vyniká v tom, že nikdo nedovede tak lhát jako ona." Martina s bezuzdným pláčem ze sezení nezadržitelně utíká... Ještě dodám, že nakonec nejen ze sezení, ale i z domu.

Oba předchozí typy, když se v rodičovství sejdou, mohou vytvořit dvojici

Příliš chválící rodič - ironický shazovač Tato rodičovská sestava je víc běžná, než by se na první pohled zdálo. Může jít o nepříliš výchovně ambiciozní matku, která zná přirozenou míru pochvaly, ale z důvodu, aby dítě ochránila před jedovatými šípy sarkasmu a ironie, vyvažuje a chrání prostřednictvím svých pochval. Jenomže dítě stojí právě o pochvalu toho ironika. Ocenění někým, kdo je na pochvalu skoupý, je prostě cennější a pozitivněji vnímanější. Dítě má pocit, že si pochvalu vybojovalo a zásluhy jsou tudíž hodnotnější.

Chvála s protikladným obsahem Obvykle se rodiče dušují, že své děti chválí. Pátrám po tom, jak taková pochvala v jednotlivých rodinách vypadá.

* Marie, 12 let „ A jakým způsobem chválíte?" „ No tak třeba" – „to je pěkný , že máš jedničku z dějepisu." „ Takhle ale nechválíš , mami", dodá Maruška, „ protože vždycky přidáš „- „ALE jakto že ji taky nepřineseš z matematiky?"

Jak vám jistě neuniklo, demonstrováno na běžné situaci,že tohle rádobypochvalné souvětí se skládá ze dvou protichůdných postojů ocenění . Na jedné straně chválí , avšak na druhé straně upozorňuje na selhání či jinou nedostačivost.

Jak byste se cítili, kdyby vám partner řekl: „ Uvařila jsi Ivanko moc dobrý oběd, jenom ty knedlíky byly sražený." Těžko uvěříte, že upozornění na sražené knedlíky je vznesený hold vašemu kuchařskému umění.

Stejně tak partnera spolehlivě naštvete, když ho „pochválíte": „ Krásně jsi udělal tu polici, ale škoda, že jsem ti to musela říkat půl roku."

Dospělý člověk dá většinou průchod svým průvodním emocím, ale dítě spíše zůstane ve zmatku. Je nám lidem vlastní, že si vždycky vybereme pro sebe tu horší variantu, soustředíme se na chybu.

Laskavá kritika

Někteří rodiče mají tendenci vyhýbat se kritice jako štír světlu.

Napadlo vás někdy, že konstruktivní kritika může být lepším nástrojem než tolik vzývaná chvála?

Větou :„ Vím, že to dovedeš i lépe", dítěti ukážete , že věříte v jeho schopnosti, ale zároveň si ho ceníte i na víc. Podle výzkumů byl tento postoj samotnými dětmi vysoce ceněn.

Takže na závěr si dopřejme malé shrnutí toho, jak bychom měli chválit a čemu bychom se zejména měli vyhnout.

nechválit příliš často

nechválit za věci, které jsou už pro dítě samozřejmostí

nepoužívat ocenění s protikladným obsahem

chválit by měli oba rodiče rovnoměrně / nebo zástupní vychovatelé/

zásadně nepoužívat sarkasmus a ironii jako komunikační prostředek

nevyhýbat se vlídnější formě kritiky

učit se nepřenášet svou vlastní zkušenost z dětství

rozhodně je důležité zeptat se dítěte, zda se cítí být oceněno, co mu případně vadí a chybí

používat vlastní přirozenost a zdravou míru

Na úplný závěr: Netřeba se hroutit! Chyby děláme všichni, někdy z nevědomosti, někdy z přílišné lásky! Jenom to prostě zkuste jinak!!! Hodně odvahy bez pocitů viny přeje K.K.

Článek byl předtím již uveřejněn v jiném časopise.

Mgr. Kateřina Krtičková - vystudovala jednooborovou psychologii FF UK, atestace klinická psychologie, výcvik v krizové intervenci,výcvik v RT Liberec, soukromá ambulance od roku 2004 zaměřená na pacienty se somatickým poškozením a jejich rodiny/onkologie , diabetes, celiakie, cystická fibroza, bolestivé a postraumatické stavy, mentální a somatické handicapy, dále práce s psychotiky, pozůstalými. V poslední době zvýšený počet práce s rodinami - psychosomatika a poruchy chování dětí.

{jcomments on}