úterý, 29 březen 2011 20:08

Petra Vrtbovská: Terapie poruch attachmentu

Napsal(a)

Petra Vrtbovská: Terapie poruch attachmentu

„Zaměřeno na vnitřní svět.“

Nora
Budeme si hrát na miminko? Malé Noře je osm let. Je hyperaktivní, ale její těkavé chování má původ ve stresovém stavu a dysregulaci emocí. 

  První roky života prožila v zanedbávání, pak ve dvou dětských ústavech. Když přišla k pěstounům, trpěla řadou obtíží spojených s vývojovým traumatem. Noční pomočování, enkopréza, záchvaty vzteku, záchvaty studu. Kvůli téměř nepřetržitému stavu rozrušení špatně mluvila. Kdykoliv se něco šustlo, šišlala a pobíhala sem a tam.

 

 

Nyní je v pěstounské péči čtyři roky a ve specializované terapii více než rok. Na posledním sezení jsme mluvili o tom, že si nepamatuje, jaké to bylo, když byla malé miminko, ale ví, že nebyla u svých pěstounských rodičů. Dneska se rozhodla, že by si s nimi ráda hrála, jaké by to bývalo bylo… Pomáhám jí, aby nám řekla, jak by si to představovala. Nora to ví docela přesně. Všichni souhlasíme, že si s ní na miminko budeme hrát. Nora chce ležet pod dečkou ve velkém měkkém sedacím pytli. Chce mít maminku a tátu blízko, tak aby seděli oba u její hlavy. Chce se na ně jenom dívat. Norinka najednou přestala povídat a vrtět se. Úplně se zklidnila, leží pod dečkou, drží pěstounskou maminku za ruku a dívá se na ni. Cítí klid a mír, bezpečí a jistotu. Míruplné a tiché pohroužení všech tří trvá velmi dlouho, asi 25 minut. A tak jenom zašeptám, že takto by to bývalo bylo… Nora to cítí. Jsou to ti lidé, se kterými může být malým bezmocným dítětem, a oni s ní určitě zůstanou. Bude si tuto zkušenost pamatovat navždy. Čas od času, i po mnoha měsících, mi říká: To bylo krásné, jak jsme si hráli na miminko…

(Z autorčiny praxe)

Terapie neboli léčení a uzdravování

Terapie dítěte (a dospělého), které prožilo rané trauma v období do tří až pěti let, bude vždy patřit k těm obtížným a emocionálně velmi náročným cestám. „Syndrom špatného já“, extrémní obranné reakce a úzkost, nebo dokonce panický strach z jakéhokoliv blízkého kontaktu s druhým člověkem, terapeuta ovšem nevyjímaje, spíše naopak, jsou u vážnějších poruch silnou charakteristikou  vnitřního modelu autonomie. U dítěte se následky raného vývojového traumatu projevují jako výrazně disharmonický vývoj a neschopnost zvládat běžné sociální a emocionální situace úměrně věku. Jak už víme, dítě je manipulující, odpojené, prolhané, utíká do svého světa, je agresivní nebo „za sklem“. Typickou charakteristikou je celkové chronické emocionální vzrušení v sociálním kontaktu, v nové situaci. Toto napětí a chronický stres jsou součástí běžného stavu takového dítěte, avšak při sebemenší další zátěži již dojde k dysregulaci. Rovněž je pro takové dítě nemožné se s důvěrou sblížit s bezpečným dospělým, který mu chce pomoci. 

Pro léčbu může být tento model ovšem překážkou pro využití těch typů terapie, které zahrnují logickou práci, rozhovor, uvědomování a vhled, práci s hierarchií hodnot apod. U dětí s raným traumatem attachmentu se prokazatelně málo osvědčují metody založené na volné hře, kognitivně-behaviorální postupy a tradiční rodinné práce s rodinou, které jsou efektivní, pokud má dítě k rodičům dostatečně silné citové pouto a dobrý raný vývoj.

Přesto může takové dítě i dospělý na začátku terapeutické práce takzvaně „klamat slovem“. To znamená, že je verbálně zdatný, možná poučený a velmi odhodlaný. Hledá pomoc a usiluje o ni. Proč tomu tak je? Přijatelný „příběh o mně“ vznikl později, v období rozvinutého jazyka, tudíž může být také logicky a jazykově vyjadřován. Jak však uvidíme dále, nedokáže nás ovšem „klamat tělem“. Zatímco trauma nastalo v období před rozvojem jazyka, je uloženo v implicitní emocionální paměti pravé hemisféry. Ta se projevuje tělesně a psychomotoricky. Zatímco při zdravém vývoji se obě tyto složky vyvíjejí v harmonii, u dětí s raným traumatem mohou být v příkrém rozporu.

Je možné, i pravděpodobné, že v průběhu dětství, případně dospělosti byl klient v rámci svého sociálního prostředí systematicky edukován a „poučován o sobě samém“. Opakovaně mu bylo vysvětlováno, jak se má cítit,  proč se tak cítí, co je správné prožívat, čemu a komu má věřit. Obvykle se tak děje dosti přirozeně. Rodiče, náhradní rodiče, vychovatelé, učitelé, možná další příbuzní, se snaží dítě nějak „zapojit“ do běžných vztahových a sociálních sítí. Jakkoliv vnímají a cítí zvláštnosti dítěte s poruchou attachmentu (a často tomu tak ani není), jejich úsilí je zaměřeno na „normalizaci“ sebeprožívání a chování dítěte.

Následkem toho snažení je většinou jen hlubší disharmonie vývoje a poruchy s charakteristikami určitého „rozdvojení“. Navenek dítě nebo dospělý „zná svoje noty“ a hraje je, jak nejlépe dovede. Jeho příběh se stane součástí „ pevného vnitřního brnění“. Uvnitř cítí bolest a odcizení, prázdnotu a zoufalství své jinakosti, navenek je vše v pořádku, vše je zvládnuté.   V mnoha případech se tento rozpor časem rozevře jako nůžky a působí klientovi velké vnitřní napětí. Klient ve snaze si ulevit střídá své mody, anebo se tak děje spontánně pod zátěží a podobně. Občas tato napjatá struna mezi tím, co je správné a co opravdu prožívá, „praskne“.

Pokud se vůbec dostanou tito klienti do péče terapeuta, často bravurně, z pudu sebezáchovy,  předvedou a načrtnou svůj „vnější“ obraz. Své neviditelné trápení  cítí jako trapné, nevyhnutelné a věčné a tvrdí, že jim stejně nelze pomoci… Taková terapeutická sezení s dítětem nebo dospělým mohou pokračovat velmi dlouho, a přitom bez hlubšího léčebného významu. Mohou mít podpůrný význam a možnost osobního vztahu s terapeutem může být pro klienta velmi důležitá. Je však častou zkušeností, že se témata rozhovorů a empatické vnímání momentálního stavu klienta na straně terapeuta stane „smyčkou“, ze které je téměř nemožné vystoupit.

Dyadická vývojová psychoterapie

(Dyadic Developmental Psychotherapy – DDP)

„Rozhodl jsem se nazvat tento terapeutický model dyadickou vývojovou psychoterapií, protože je založen na premise, že vývoj dětí a mladých lidí je závislý na vztazích s rodiči a významně ovlivňovaný tím, jaká je kvalita vztahu mezi dítětem a rodičem. Tento vztah – zejména s ohledem na jistotu citové vazby dítěte a rozvoj citových vztahů – vyžaduje neustálý dyadický (vzájemný) řetězec zkušeností zažívaných společně – dítětem a rodičem. Rodič je naladěný na vnitřní prožívání dítěte a jeho subjektivní zkušenosti, dává jim smysl a komunikuje o nich s dítětem. Vše se odehrává při úplném přijetí dítěte, ve hře, v atmosféře zájmu, zvědavosti a vcítění.“

Principy DDP a děti, „rodiče“, terapeuti

Na začátku si musíme znovu uvědomit, že tato kniha nejvíce pojednává o dětech, jejichž biologičtí rodiče částečně nebo úplně nedostáli své roli a svým povinnostem vůči dítěti. Jedná se o děti, které dočasně nebo trvale žijí v náhradní rodině, ať už pěstounské nebo adoptivní, popřípadě jsou umístěny v rezidenčním zařízení. Mezi taková bychom mohli počítat také SOS vesničky, pěstounská zařízení pro více než čtyři děti, v případě mladých dospělých dům na půli cesty a podobně. Pokud budeme hovořit o „rodičích“, míníme tím rodičovskou postavu, nejbližšího pečovatele dítěte, který je na delší dobu než rok jeho hlavní pečující osobou. Může se jednat o biologického rodiče, příbuzného, adoptivního rodiče, pěstouna, vychovatele.

Daniel Hughes se ve své knize Podpora rozvoje attachmentu, cesta k emocionálnímu uzdravení dětí v pěstounské péči nebo adopci věnuje jak dítěti a vyjasnění jeho obtíží, tak „rodičům“ a jejich možným silným i slabým stránkám, a rovněž osobnosti a roli terapeuta.

Dítě v DDP 
Direktivní a empatický postoj terapeuta

Důležitým principem, který odlišuje DDP od řady terapeutických škol zaměřených na dítě a rodinu, je direktivní a zároveň empatický styl práce terapeuta. Direktivní styl znamená, že terapeut v DDP proces řídí, vede a určuje jednotlivé kroky a postupy během celého procesu.

„Tradiční psychoterapeutické přístupy jsou často pro děti se slabým připoutáním nedostatečné. Nemají ani intenzitu, ani rozsah potřebný k vyvolání terapeutické změny u dítěte, které trpí specifickými, chronickými a hlubokými problémy:

  1. Je rigidně zaměřeno na ovládání všech dospělých a nových situací.
  2. Neustále manipuluje, místo aby důvěřovalo.
  3. Mělo jen malé zkušenosti s empatií dospělého, který reaguje na jeho nejlepší zájmy.
  4. Má množství nedostatků ve svém citovém, behaviorálním a kognitivním vývoji.
  5. Předpokládá nové trauma, neustále zobecňuje na základě starého traumatu.
  6. Odmítá „své špatné já“, ale v hloubi duše se cítí špatné. Je proto neustále zatěžováno nevědomým vnitřním bojem a „odmítáním sebe sama“.
  7. Neustále zažívá hanbu a s ní spojený hněv, to způsobuje dětinské lhaní a podvody, zapírání.
  8. Jeho vlastní volby a rozhodnutí nejsou koordinovány. Jedná se o projevy náhlých impulsů, intenzivních tužeb po uspokojení bez vztahu s druhým člověkem nebo záchvatů paniky a vzteku.

Vzhledem k pronikavosti a vážnosti psychologických problémů a nedostatků slabě připoutaného dítěte musí jakákoli terapeutická intervence probouzet jeho emocionální citlivost, zasáhnout ho do všech aspektů jeho vývoje a ozřejmit mu nové možnosti pro jeho „já“ i jeho vztah s rodičem. Aby toho dosáhl, musí terapeut být schopen do hloubky zapojit dítě na citové, preverbální úrovni a udržet toto zapojení navzdory strachu, smutku a hněvu, který v dítěti terapie vyvolává. Terapeut se musí také přímo a trvale zaměřovat na tyto oblasti strachu a úzkosti z jeho minulých zážitků a vztahů, ale také na jeho současné myšlenky, pocity, chování a vztahy.“

Hughes si během své mnohaleté praxe uvědomil, jak velký je rozdíl mezi terapií dítěte, které zažilo trauma, ale je schopno se bezpečně připoutat k dospělému, a dítětem s vážnější poruchou attachmentu. V prvním případě je účinným přístupem nedirektivní postoj a zapojení dítěte tak, aby mělo možnost kontrolovat interakce. Dítě získá důvěru k terapeutovi a k rodičům či pečovatelům a postupně bude ve vzájemném vztahu schopné přebudovat své sebehodnocení a propracovat se úspěšně traumatem k nadějeplné zdravé budoucnosti.

Naopak dítě, které nerozumí vztahu plnému důvěry, které není schopno navázat bezpečný kontakt a vztah, otevřenou možnost kontroly situace ji svojí vlastní aktivitou zničí. Využije terapeutického času k projevování okamžitých impulsů, manipulaci terapeuta, aby tato potěšení naplňoval. Terapeut se tak může nechtěně stát „učitelem“ další manipulace. Takové dítě si nevšimne, že je zde dostupná empatie, přijetí a porozumění pro jeho bolest a nejistotu. Nepozná, že je zde příležitost pro vzájemně uspokojivý vztah a bezpečné citové pouto. Pro „naše dítě“ je uspokojení samotářským vnitřním izolovaným zážitkem, ne vzájemnou mezilidskou zkušeností.

Terapeut proto musí terapeutický proces vytrvale řídit, trpělivě a s hravostí, neúnavně zapojovat jakýkoliv stav a duševní pohnutí dítěte do vzájemného spojení. Přenese je do sfér strachu, bezmoci a zoufalství, kterým se dítě chce za každou cenu vyhnout. Zapojí opravdové a intenzivní emoce, skutečnou účast a spoluprožívání. Vzpomínku na prožité trauma léčí „protijedem“, to znamená novým zážitkem, který je ale zcela jiného druhu. Dává dítěti možnost cítit sebe sama tak, jak je, a být přijato na neverbální i verbální úrovni. Znemožňuje tak dítěti kontrolu nad situacemi. Postupně je dítě vtahováno do blízkého vztahu dalším člověkem, a jak pomalu a neochotně předává kontrolu jiné bytosti, zjišťuje, že není zneužíváno, a začne se na tuto bytost spoléhat. Musí začít myslet a cítit novým způsobem. Prchavé izolované uspokojení začne ztrácet význam, protože nový, bezpečný vztah trvá v čase. V další rovině pak terapeut přenáší tuto schopnost na „rodiče“  dítěte a postupně se oni stávají hlavními léčivými postavami v životě dítěte.

Děti s poruchou attachmentu potřebují péči, jež je založena na určitých principech. Očekáváme, že budou odpovědné, budou respektovat druhé, budou připraveny druhým něco nabídnout a budou se vztahovat k druhým recipročně (vzájemně).

V takové péči jsou děti odpovědné za to, jaké činí rozhodnutí a jak se chovají.

Očekáváme, že budou respektovat rodiče, sourozence, další dospělé i děti.

Děti se učí, jak rozvíjet a používat svoje vnitřní zdroje, aby mohly efektivně řešit problémy a zvládat nároky života. Děti se v péči rodičů učí, jak být zapojeny do vzájemné výměny, braní a dávání, namísto používání druhých, manipulace druhými a udržování falešné kontroly nad druhými.
Nedirektivní povaha interakce je založena na naladění a empatii. Terapeut není jen tím, kdo řídí průběh terapie, ale je také tím, kdo zažívá s dítětem opravdové emoce a projevuje empatii pro emocionální, kognitivní, fyzické zkušenosti dítěte.

V DDP terapeut nenechá dítě, aby si vybíralo druh aktivity, ale je důležité, aby terapeut využíval všechny aspekty a záchvěvy okamžitého stavu dítěte. To pak inspiruje aktivity pro danou chvíli. Terapeut rozhoduje, jak využít momentální fungování dítěte tím, že najde nejlepší shodu mezi specifickou aktivitou nebo tématem a citovými, kognitivními a behaviorálními kvalitami dítěte.

Na jednu stranu může terapeut začít každé sezení nastíněním témat, která se budou prozkoumávat a rozvíjet, ale tento nástin či plán bude okamžitě opuštěn, pokud neodpovídá jedinečným citovým zkušenostem dítěte v daný čas.

Stejně tak terapeut učí rodiče vidět aspekty citového, kognitivního prožívání dítěte a jeho chování a pracovat s nimi. Zároveň ukazuje, jak být empatičtí a vnímaví k dítěti v jeho aktuálním rozpoložení. Ukazuje směr empatie, citlivosti a vnímavosti k dítěti a potřebnou pružnost pro společnou práci.

Terapeut v DDP

Terapeut, který poskytuje léčbu dítěti se závažnější poruchou attachmentu a pracuje s dítětem a rodiči v rámci dyadické vývojové psychoterapie, musí mít vysokou úroveň profesionální a osobní zralosti. V průběhu léčby se mohou vyskytnout rozličné situace a faktory, které budou opravdovou výzvou a zkouškou jeho schopností.

V DDP terapeut pracuje s rodiči nebo pečovateli, zvyšuje jejich schopnosti a rozvíjí jejich vhled, reflexi a poznání dítěte a jeho vnitřního stavu. Zároveň pracuje s dítětem, zapojuje je a nabízí mu archetypální, často i pre-verbální zkušenosti, a to přesným a vědomým způsobem.

Pro takovou práci musí mít terapeut určité osobnostní vklady a vlastnosti, zároveň také vědomě rozvinuté postoje, hluboké znalosti a aktivní dovednosti. Dítě v terapii zažívá některé emoce ze své minulosti, a ty v něm přechodně vyvolávají vztek, smutek, zoufalství, a terapeut je musí umět cítit a prožívat s ním. Na druhou stranu se tyto emoce, a někdy i ze strany rodičů nebo pečovatelů, budou obracet proti terapeutovi. Pokud by tyto projevy bral osobně, jeho vlastní spontánní reakce naruší proces dítěte a může dokonce posílit původní trauma. Empatie a odpoutanost terapeuta při reakcích, interakcích a naplňování potřeb dítěte je tedy nesmírně důležitá.

Existuje také nebezpečí, že terapeut nevědomě vyhledává tuto práci proto, že mu dělá dobře moc, kterou při ní zažívá. Vědomě či nevědomě chce ovládat dítě kvůli svým potřebám. Dítě pak bude opětovně vystaveno skrytému využívání a léčba není možná, pokud se dokonce stav nezhorší.

Pružnost, reflexivita a schopnost používat intervence podle daných reakcí dítěte pomohou terapeutovi udržet správný směr terapie. Další příznivou ingrediencí je humor, škádlení, hravost, interaktivní hloupůstky… To vše dítěti žijícímu v „okupované zemi plné hanby, zloby a konfliktů“ pomáhá. Avšak i tyto hravé interakce je třeba neustále hlídat, protože se mohou v nestřeženém okamžiku otočit a proměnit v bolestný zážitek… Terapeut proto průběžně vyhodnocuje dopad všech svých motivů a  kroků na stav dítěte.

Při práci s rodiči se přenáší společná práce ze sezení do domácího prostředí. Vedení a něco jako domácí úkoly“ se stávají pro rodiče nebo pečovatele vodítkem, jak pokračovat v léčivém rodičovství i doma (viz poslední kapitola). I tam může docházet k potenciálním neblahým posunům, nebo i zneužití, což se okamžitě obrátí proti dítěti i celému společnému úsilí.

Terapeut v rámci dyadické vývojové psychoterapie pracuje se základními potřebami, instinkty, attachmentem, vzájemnými vztahy, důvěrou a empatií. To jsou velmi silné a základní elementy, zásadní pro zdravý vývoj dítěte. Pokud by byly použity nesprávně, budou mít právě tak silný dopad, ale se záporným znaménkem.

Rodiče a pečovatelé v DDP

Osobní charakteristiky rodiče nebo pečovatele, který vychovává dítě s poruchou připoutání, jsou nejméně stejně důležité jako vlastnosti terapeuta. Doporučené intervence, přístupy a interakce s dítětem je třeba poskytovat čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu… A vše se odehrává v domácím přístavu. Doma je místo, kde se každý uvolní a jeho vlastní osobní vlastnosti jdou snadněji na povrch. Osobní historie rodiče a jeho typ attachmentu, pocity, které chová rodič sám k sobě, a vztah, jejž vytváří k dětem – to jsou elementy neustále ovlivňující vzájemný život rodiče s dítětem.

Úkol rodiče v dyadické terapii je dosti náročný. Zralost a velká kapacita, odhodlání a sounáležitost s traumatizovaným dítětem bude potřeba téměř v každém momentu. To ovšem neznamená, že rodič nebo pečovatel musí mít za sebou „ideální dětství“ a nesmí mít žádné osobní obtíže. Klidně může ve svém vlastním životě zápasit tak jako většina z nás. Avšak jeho rodičovská zralost musí zahrnovat i schopnosti a ochotu se nadále měnit, učit, rozvíjet. Nejúčinnější ingrediencí se ukazuje být právě odhodlání, sounáležitost s dítětem a dlouhodobá trvalá touha proměnit jeho život zásadním dobrým způsobem. Je to touha, zaujetí až vášeň, aby se „jejich“ slabě připoutané a traumatizované dítě mělo u nich dobře. Poskytování citového naladění je základem všech změn. Právě citové naladění a bezpečná rezonance s rodičem je to, co v prvních nejdůležitějších letech dítěti chybělo. O to větší a hlubší dávku potřebuje nyní.

Jak víme, slabě připoutané dítě je často manipulativní, to znamená snaží se strategicky dosahovat svých cílů, ale tyto cíle neobsahují vztahy a radostnou spolupráci. Opakované manipulace ze strany dítěte rychle vedou k vyhoření a k pocitům zklamání, hořkosti a despektu na straně rodiče. Teprve dlouhodobá práce, sledování speciálních postupů a principů může přinést ovoce. Rodiče musí mít své základní potřeby naplněné, aby nenastal na jejich straně rychlý nebo pomalý bolestný kolaps. Pokud má rodič sám na své straně své bezpečné lidi, cítí uspokojivé hluboké vztahy, bude snáze sledovat dlouhodobé přínosy pro dítě.

Dalším významným léčivým aspektem je vůle a schopnost rodiče odpovědně převzít kontrolu nad volbami dítěte a uplatňováním jejich přirozených důsledků. Nejedná se ovšem o mocenský boj „kdo s koho“. Jedná se o používání přirozených následků chování a rozhodování dítěte a jejich důsledné uplatnění, o limitování voleb dítěte tak, aby mohlo učinit dobré, zdravé rozhodnutí. Terapeutický rodič se musí smířit s konfliktem. Nesmí se mu vyhýbat a také se nesmí zapojit na osobní uražené úrovni, dítě odmítat, ponižovat či silou ovládat.

V poslední kapitole shrneme hlavní zásady terapeutického rodičovství, nicméně je třeba mít na paměti, že se ve skutečnosti jedná o terapeutickou práci vyžadující kvalifikovaného specializovaného terapeuta.

Aliance = tým: Terapeut a rodič nebo pečovatel

V dyadické vývojové psychoterapii tvoří terapeut s rodičem nebo rodiči či pečovatelem spolupracující tým. Je potřebné, aby postupně vytvořili vztah plný důvěry a otevřenosti, sdílení. Rodič musí mít jistotu, že jej terapeut nebude odsuzovat za bezprostřední rozhodnutí, potřebuje si být jistý, že terapeut chápe, jak těžká je péče o dítě s poruchou attachmentu. Terapeut potřebuje vytvořit a mít s rodiči dobrou „alianci spojenců“ na společnou cestu a práci. Znamená to čistý, ohraničený, opravdový a vřelý vztah. Důvěra mezi spojenci může nastat jedině, když jsou obě strany schopné jednat a mluvit otevřeně a čestně. Vybudování aliance bude trvat delší dobu a ve skutečnosti je po celou dobu součástí terapie. Budeme se ke společné základně a alianci terapeuta s rodiči vracet, upevňovat ji a zušlechťovat, v zájmu společné práce a hlavně v zájmu dítěte, o které pečujeme.

Pokud však rodiče nebo pečovatelé vykazují osobní problémy, nezvládnuté trauma z vlastního dětství či slabiny v rodičovských dovednostech, je třeba se na ně zaměřit. Je v podstatě jisté, že se projeví velmi brzy, a pokud má být tým terapeut a rodič silný, překážky na straně rodiče budou zásadním a nebezpečným „protihráčem“. Je třeba trávit dostatek času nad tím, co přichází z osobní strany rodičů, a je důležité, aby se vytvořil prostor pro osvětlení a řešení. Může se jednat o individuální nebo skupinovou psychoterapii a podporu, výcvik v rodičovských schopnostech, návrh na partnerské poradenství a podobně. Více se budeme této otázce věnovat v následující kapitole.

Terapeut pomáhá rodičům rozlišovat, které kroky jdou dobrým směrem a které by mohly působit opačně. Někdy se nevědomé tendence v rodiči opírají o jeho vlastní nezvládnuté trauma v dětství. Pokud rodič jako malé dítě musel zaujmout hyperkontrolující postoj ke svým rodičům, aby se rodina udržela v chodu, stala se tato nutnost součástí jeho vnitřního modelu autonomie. Řekněme, že byl jeden z rodičů alkoholik. Je pravděpodobné, že v dospělosti se svěřenými dětmi, ale i s dalšími lidmi v okolí včetně terapeuta, bude takový klient-rodič dítěte uplatňovat také vysokou míru „ovládání“ a kontroly, aby se cítil bezpečně. Takové tendence se postupně musí osvětlit a zpracovat, jinak by nevědomí rodiče ovládalo proces terapie a výsledky by byly nakonec negativní.

Rodiče nebo pečovatelé však nejsou ve velké většině primární příčinou problémů svěřených dětí, a nejsou tedy přímo odpovědni za jejich chování a obtíže. Často mají pocit viny, že se jejich dítěti nedaří lépe, že se nedaří změnit některé destruktivní projevy a chování u jejich dětí. Společným úkolem terapeuta a jich samých je opustit takový postoj a nalézt sebedůvěru a optimismus pro mimořádně těžký, ale krásný úkol: pomoci změnit těžký osud „jejich“ dítěte na lepší.


Dosud vydané knihy:

Petra Vrtbovská, Ondřej Formánek: Jsem náhradní táta, jsem náhradní máma

aneb průvodce pro pěstouny a osvojiele, Praha 2006

Albert Pesso, Diane Boyden-Pesso, Petra Vrtbovská: Úvod do Pesso Boyden System

Psychomotor (PBSP v kontextu neurobiologie a teorie attachmentu), Tišnov, Praha2009

Petra Vrtbovská: O ztraceném dítěti a cestě do bezpečí (attachment, poruchy attachmentu a léčení), Tišnov 2010

 


 

Vrtbovsk_fotoTerapie poruch attachmentu

PhDr. Petra Vrtbovská, Ph.D. (1965) - na PedF UK vystudovala pedagogiku, literaturu a výtvarné umění. Doktorandské studium v oboru komparatistiky dokončila na FF UK v Praze. Další studia oboru aplikované psychologie a teorie vzdělávání realizovala na University College Cork v Irsku a na Old Dominion University v USA. Od roku 2010 absolvuje doplňující magisterské studium klinické psychologie na University New York Prague. Na teoretické úrovni i v praxi se soustřeďuje se na pedagogiku, psychologii, teorii vzdělávání a srovnávací vědu. Zajímá se rovněž o vztahy těchto oborů k religionistice a k teorii literatury. Překládá z angličtiny a publikuje v těchto oborech. Absolvovala několik dlouhodobých poradenských a terapeutických výcviků. Výcvik v Motivačních rozhovorech (Irsko, Praha s Thomasem Larkinem) 1999–2003, výcvik v PBSP (Institut PBSP u Alberta Pessa ve Spojených státech) 2005–2010, výcvik v DDP(s Danielem Hughesem, Arthurem Beckerem-Weidmanem, výcvik v Praze a ve Spojených státech) 2006–2010. Specializuje se na téma raného psychologického vývoje, na poruchy attachmentu a projevy a terapii komplexního vývojového traumatu. V roce 2003 založila Institut Natama, který vede jako odborný garant a má zde poradenskou a terapeutickou praxi s dětmi, rodinami a dospělými klienty. V roce 2010 založila otevřenou profesní skupinu pro komplexní vývojové trauma a jeho terapii ASTRA.


Vybrané úryvky z knihy: Petra Vrtbovská: O ztraceném dítěti a cestě do bezpečí (attachment, poruchy attachmentu a léčení), Tišnov 2010

 

 

Číst 6316 krát Naposledy změněno úterý, 21 březen 2017 18:57

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit