Vytisknout tuto stránku
úterý, 29 březen 2011 19:56

Rieger Zdeněk: Mluvil jsem s nemluvňaty

Napsal(a)

V kojeňáku - pardon: v nemluvňáku - a také jinde, jak mě tak život tu vedl a tu hnal. A nemluvňata mluvila o mnohém. Nemluvně má o čem mluvit, protože si ze všech lidí nejvíce pamatuje o svých počátcích. Jeho mluva je voňavá a plna rytmu, jímž hladí po srsti. A mluví rádo. Zvláště když potká přítele s ušima čichajícíma...

Ale to by byl dlouhý příběh. Teď jde o největší moudrost, kterou jsem byl obdarován, když jsem s nemluvňaty mluvil. Všude ji předávám - abych se rozdělil o jejich poselství...

Oč tedy jde. O jednu zkušenost nemluvňat. „Víš," říkalo mi například jedno z nich, malá okatá holčička s dosud naznačeným chmýřím tmavých vlásků, „je to takové zvláštní..." Načež si příjemně říhla - tak, jak to my už neumíme. „No mluvte, prosím," naléhal jsem na ni (nemluvňatům zprvu vykám s velkým V, jistě víte, proč), „co je takové zvláštní, řekněte!" Usmála se a zrcadlila moji nedočkavost, chutnala ji jako dudlík v puse. „To, oč jde," odpověděla pak, „je to, že si s vámi trochu nerozumíme." Polekal jsem se: „Myslíte si, že my lidé dospělí si nerozumíme s Vámi lidmi nemluvňaty?" Přikývla: „Přesně tak." Byl jsem zvědavý a netrpělivý, ale ona si vzala svůj čas na studium rukou. Jen proto, že jsem s nemluvňaty mluvil častěji, jsem věděl, že teď je nejlepší být s ní a dívat se a čekat...

Ale abych nezdržoval popisem té nesmírně zajímavé rozmluvy. Předám jen zprávu rodičům a půjdu dál. Ta zpráva je tato: Nemluvňata, jak známo, pláčou. Důvodů mají nepřeberně. A když pláčou, tak rozumní rodiče a lidé k nim běží a zkoumají - proč pláčou. Když to probádají („Někdy to příjemně lechtá!" směje se holčička), udělají vše pro to, aby se všechny důvody k pláči nemluvněte rozplynuly. To je velmi dobré. Jenomže!

Jenomže nemluvňata nepláčou stále. Dovedou si spokojeně broukat a přemýšlet o životě a o vůních a o zvucích a o barvách a o bříšku a o dotecích a o všem dalším. Je to chvíle bytostné důvěrnosti a pohody. A přesto - přesto právě v těchto chvílích k nim z jejich rodiny mnohdy nikdo - nikdo! - nepřichází. Nikdo nezanechá své naléhavé práce v kuchyni či u psacího stolu a nejde se s nimi potěšit. Všichni jsou rádi, že si jejich nemluvně spokojeně brouká a domnívají se, že je tudíž nutně nepotřebuje. Jakoby tyto chvíle pohody nebyly zrovna těmi nejvhodnějšími ze všech chvil k tomu, jak být spolu...

No - a to je ta moudrost, drazí rodiče, kterou jsem se dozvěděl, když jsem mluvil s nemluvňaty: Být s nimi i ve chvíli spokojeného broukání. Stačí jen chvilka...

Nu... a nyní již víte, oč jde.

Víte... Víme...

(Z připravované knihy Z. Riegera „Objektivní realita (nejen) pro kojence")

 

 

 

 

Přečteno 3120 krát Naposledy změněno úterý, 21 březen 2017 18:57
Super User

Nejnovější od Super User