Vytisknout tuto stránku
úterý, 01 červen 2021 14:28

Úlehla Ivan: Zážitek a sebezkušenost

Napsal(a)

Po různých peripetiích a nedorozuměních ve mně narostla chuť podnítit debatu o sebezkušenosti. Je to tradiční, zavedená a takřka nezpochybnitelná součást psychoterapeutických výcviků. Nechci ji zpochybňovat! Chci znevážit samozřejmost, s níž je brána jako něco, čemu přeci všichni rozumějí. Ve všech nabídkách, ale i podmínkách, je na předních místech. Tím spíš bych o ní rád vedl odbornou debatu. A vstoupím do ní osobní zkušeností.

Když jsem procházel výcvikem SUR (a zdůrazňuji, že to bylo koncem 80. let), byl to zajímavý zážitek, který si pamatuji. Prožil jsem tím pět let a získal mnohé zkušenosti o tom, co mi je a není příjemné, co mne ovlivňuje a co nesnáším. Přineslo mi to představu o tom, co se s člověkem v terapii může dít, jaké to je být terapován. Svou introspekci jsem doplnil dalšími možnými náhledy. Shrnuto, mám zkušenost s tím, co rozhodně svým klientům nebudu dělat. Naučil jsem se, jaké mé rozpoložení podporuje mou ochotu ke spolupráci a jaké ne. Na druhou stranu o tom, jak dělat terapii, jsem se nenaučil téměř nic.

Asi patřím mezi ty typy, kterým nestačí k pochopení a získání dovednosti kontakt s terapií samotnou, nýbrž potřebují k tomu teoretické výklady. Předpokládám, že jsou i jiní, kteří nic takového nepotřebují. Tak jsem hledal výkladový terapeutický systém, který by se mi líbil, který by mne oslovil a kterému bych rád uvěřil. Systemický přístup mi dal nadhled, po kterém jsem se do té doby pídil.

Popisuji to, protože výcvik SUR v tehdejší podobě byl čistě sebezkušenostní. A je-li sebezkušenost spojení zažitého s reflexí tohoto prožitku, byla to tehdy reflexe výlučně bezděčná. Nebyl jsem k ní veden ani v ní podporován, i když mi v ní taky nikdo nebránil.

Slovníkově sebezkušenost znamená spojení prožitku s jeho reflexí. Tradicí je ve vý­cvicích sebezkušenosti přisouzena i forma, a to dynamicky orientované skupinové ­terapie. Adepti při ní mají možnost si všímat, co to s nimi dělá, tedy jak s těmi adepty, tak s těmi prožitky.

To, co mi scházelo, při vší úctě a vděku k mým SURáckým rodičům, bylo aktivní vedení a podpora reflektování. Být v něm ponechán sám sobě mi dnes přijde pro výcvik psychoterapie málo. Bez následné reflexe, chcete-li zpracování, zvědomění, vytěžení, neznamenala pro rozvoj mé odbornosti moc víc než zajímavý zážitek.

Malá odbočka, výcvikový požadavek projít sebezkušeností skupinovou či individuální s sebou nutně nese přesvědčení, že psychoterapie, psychoterapeutický vztah a psychoterapeutické postupy fungují a účinkují u normálních lidí. Že se jedná o péči o zdraví u osob, které nemají dušení nemoci či poruchy. Takové lidi přeci do výcviků nebereme.

Zpět k sebezkušenosti. Bereme-li ji jako reflexi prožitku, líbí se mi slovo přemítání. Reflexe jako přemítání nad prožitým, nad bezprostřední zkušeností. Přemítání uchopuje, pojmenovává, srovnává a hledá místo, kam co patří. Ve výcviku je pak takové přemítání možné trénovat. Obyčejně rozpravou o prožitém. Snahou zveřejnit přemítání, nahlédnout a uchopit zkušenost.

Uvažuji o sebezkušenosti či osobní terapeutické zkušenosti pro zjednodušení ve dvou rovinách. Zkušenost klienta, zkušenost terapeuta. Zkušenost klienta mi dává představu o tom, jaké by to také mohlo být v kůži klienta, až se mnou terapeut bude pracovat. Přesto nesmím zapomenout, že to nikdy nebude identické s tou mou osobní klientskou zkušeností. Nicméně je dobré si to umět představit a pomáhá to připojit se ke klientovu prožívání. Chtěl bych tuto zkušenost označovat jako sebezkušenost prvního řádu. Tedy základní, výchozí a neopominutelnou.

Pro výcvik terapeuta, pro rozvoj jeho profesních dovedností, pro rozšiřování jeho terapeutických možností pak chci pojmenovat sebezkušenost druhého řádu. Tedy přemítání o prožitku terapeuta. Na rozdíl od klientů, kterých bude nepřeberná různost, terapeut zůstává. Sám bude v interakci s klienty znovu a znovu prožívat, a o to víc potřebuje nacvičit přemítání nad svou rolí, aby dokázal přemítáním odhalené užitečně využít ku prospěchu klienta.

Pro mne je sebezkušenost druhého řádu klíčovým momentem výcviku profese psychoterapeuta. Sebezkušenost druhého řádu se v mnohém dotýká těch jevů, kterým se věnuje koncept protipřenosu. Ten vyrostl v specifické modalitě a jejích výkladových schematech. Přestože se týká podobných fenoménů, tak s konceptem práce s protipřenosem nepracuji.

Koncept, s nímž pracuji, vychází z předpokladu, že vše, co se v terapeutovi odehrává, je bezprostředně spjato s průběhem právě probíhající terapie. Terapeut jako živá bytost reaguje velmi citlivě na vše, co se právě v kontaktu s klientem děje. Nemůže tuto interakci neprožívat. Sebezkušenost druhého řádu pak terapeuta učí, jak o tomto svém prožívání přemítat. Výkladová schemata dané modality pak přemítání umetají cestičku a nabízejí, co s nalezeným.

Mám za to, že v dobře vytvořeném pracovním vztahu pozorování vlastního prožívání, nápadů, myšlenek, emocí, niterných reakcí na interakci s klientem představuje nevyčerpatelnou studnici témat, které je možné vnášet do klinického rozhovoru k užitku klienta. Cestička k tomu, co a jak využít, budiž vymetena právě těmi modely, které se v tom kterém výcviku učí. Modely obsahují návod, vysvětlení i očekávaný užitek. Mně pomáhají ty modely, které mi dovolují nebát se vlastního prožívání role terapeuta. Nepotlačovat je ani se jim nebránit. Modely, které mi nabízejí způsoby, jak inspirace využít a v dialogu ji formulovat tak, aby má řeč ponechala klientovi nejen bezpečnou možnost můj nápad odmítnout, ale především jej zplnomocnila a zvala jej si k mému nápadu říci své.

Líbí se mi modely, které mě podporují, abych se vážně zabýval tím, co mi jde hlavou, kam mne to táhne, jak mi je, co cítím, jak prožívám. Modely, které mi říkají, že to vše lze brát jako nápady, které jsou součástí kontextu a reakcí na složitou interakci s klientem na všech úrovních. Model, který mi říká, že žádný z těchto nápadů není sám o sobě špatný. Model, který mi dává návod, jak ty nápady nevyužít špatně, ale naopak ku prospěchu průběhu terapie.  Zvát klienta k hodnocení mých nápadů včetně zplnomocnění je zamítnout, je jeden takový model. Jiný mi říká, že mé porozumění není důležitější než klientovo, že důležité je, jak to klient má v sobě srovnané, v co doufá, jaká naděje jej přivedla to terapie.

Díky tomu ke mně chodí klienti, kterým takový styl práce vyhovuje, a do výcviku ti, kteří takto chtějí pracovat. Pro jiné klienty jsou zde k užitku jiné terapeutické modality, pro jiné pretendenty na trůn psychoterapie jsou zde k užitku jiné výcviky.

Přesto jsem přesvědčený, že reflektování druhého řádu je nezávislé na nějaké konkrétní psychoterapeutické škole. Že podpora a rozvíjení sebezkušenosti s rolí terapeuta prostě patří do dobrého výcviku. Chci tímto příspěvkem sebezkušenost druhého řádu legitimizovat.

Nejspíš se to bude v různých výcvicích lišit. Zajímá mě, co je pro koho sebezkušenost, jak si ji definuje a jak s ní pracuje. Jsou si výcviky díky společnému požadavku obsahovat sebezkušenost podobné? Nebo je to všechno úplně jinak a já jsem vedle jak ta jedle?

Přečteno 1032 krát
Mgr. Ivan Úlehla

Psychoterapeut, lektor, supervizor. Přes 30 let praxe, zejména v párové terapii. Spoluzakladatel skupiny GI konzultace a vzdělávání i původního Institutu pro systemickou zkušenost. Autor publikace Umění pomáhat. Od roku 1991 vede výcviky v systemickém přístupu k psychoterapii. Čestný člen ČAP.